34. Paměti piráta Víta VěřteMi

Toto je příběh vznešených občanů Lesní republiky z doby, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. Předmětem tohoto textu jsou paměti nepsaného kapitána pirátské lodi Krvavý úsvit Víta VěřteMi, ve kterých vzpomíná na první dny, které on a jeho druzi strávili v parlamentu Lesní republiky poté, co ho v posledním volebním turnaji překvapivě dobyli. Zde uvádíme pouze úryvky tohoto pozoruhodného spisu, zájemce o jeho plné znění pak odkazujeme na prezidenta Lesní republiky, který ho má půjčený.

Takto například Vít VěřteMi, svými ženami přezdívaný El Drague, popisuje přemlouvání jednoho ze svých druhů, kterého přátelsky nazývá Humr: "Oči měl veliké, jasně modré; jejich utkvělý pohled byl mírný, ale těžkomyslný, s oním zvláštním výrazem, podle něhož někteří lidé na první pohled usuzují, že jde o nemocného člověka. Jeho tvář byla nepříjemná, bezbarvá a v tu chvíli do modra prokřehlá. Jeho rty nehlasně ševelily, když jsem ho bil šavlí naplocho a šacoval, jestli nemá mobil. Přísahu věrnosti, ke které jsem ho kopanci donutil, nebylo téměř slyšet, musel jí tak pětkrát opakovat.

Bohužel, bití a přivazování k parlamentní lavici na Humra účinkovalo vždy jen krátce. Po nějakém čase mu opět otrnulo a začal proti mně popouzet ostatní mužstvo. Rozeslal mým druhům buřičský dopis, ve kterém napadl mé osvědčené metody přesvědčování, tolikrát prověřené. "Necháte-li se vydírat nebo koupit, jste loutky", napsal ten vzpurný a drzý nevděčník. Jako by na penězích a dobře míněných upozorněních bylo něco špatného. Ano, brzo zapomínají chlapci křivozubí, kdo je na svých zádech donesl do parlamentu a posadil je k prostřenému stolu. Železnou tyčí je třeba je bít, holoubky sivooké, dnes a denně.

Však nedosti na tom, s psaním odporných dopisů začala i paní mého srdce, markýza Kateřina. Ano ta, kterou jsem oděl do bílého hedvábí, jednou jí svezl ve svém Maserati a ukázal jí své prsteny. A jak se mi odvděčila? Prý "budete-li pasivní, budete jen loutky na jeho šachovnici" napsala v dalším směšném dopisu mým podřízeným. I ona zapomněla, koho stvořil Bůh jako prvního, z čího žebra že pochází a kdo jí poradil, jaké i se píše ve slově pasivní. Co mi pak řekla doma v kuchyni zde popisovat nebudu, ještě dnes mi je z toho smutno.

Největší trpkost však cítím, když si vzpomenu, jaké zklamání mi způsobil Holohlavej Škvarek. Mnohokrát jsem si už vyčítal, že jsem mu tu bezvlasou palici neurazil, když k nám přeběhl z tábora Zdivočelé modré straky. Ale to já ne. Padesát pět zlatých španělských dublonů mu každý měsíc nosil Vysloužilej Bubák, můj věrný pokladník. To aby dělal, co je třeba. Ale jemu to bylo málo. Ještě si prý potřebuje omastit pupek, říkal mi s drzým úsměvem u mě doma. Tak jsem mu dal ještě sto sedmdesát zlatých louisdorů, ani mi pořádně nepoděkoval. A jak to dopadlo? Chvástal se tím před nějakou mladou lejdyskou a ta nelenila, zapsala si to a vše vyvěsila na nástěnce u potoka. Co já si pak musel navymýšlet, abych uklidnil všechny ty bezvýznamné poskoky, co se do mě naváželi s hubami plnými nesmyslných řečí o morálce.

Škvarek se pak ztratil, ale stejně jsme ho dopadli. Pak se chlapec divil, když jsme mu vyndávali plíce z těla a položili jsme mu je na záda jako křídla. Jo, jo, leť si Holohlavej, leť, jinde ti bude líp.

Ale jinak to byla krásná doba, nemůžu si stěžovat. Měl jsem nádherný a plný život.

Letopisec Lesní republiky