Toto je příběh vznešených občanů Lesní republiky z doby, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. Tento text je pak věnován úpornému potýkaní černého mnicha Beznosky a pána Domu Modré růže, ušlechtilého N-Č-S.
Beznoska nenáviděl N-Č-S už od doby, kdy oba dva sloužili jako zástupci Nejvyššího purkrabího, jenž se v Lesní republice staral o vyzbrojování šestičlenného expedičního sboru, který odstrašoval všechny zemské škůdce už svým hrozivým názvem – „Ar-ma-da“. Sbor byl nasazován do nejostřejších bojů za nejhorších podmínek, vyžadoval tedy nejkvalitnější výzbroj. Jednou z jeho proslulých zbraní bylo například bojové kolové vozidlo, které v případě potřeby mohlo vyšplhat do koruny stromů a tiše tam přečkat hrozící nebezpečí. Pokud v krajině žádné stromy nebyly, umělo předstírat, že je socha maršála Rommela. Proto se mu také říkalo Pouštní liška.
Beznoska se v té době obklopil skupinou bývalých loupežníků, které vedl proslulý Oprud, řečený Jabléčko. Jabléčko se proslavil ve službách Viléma z Pernštejna jako bezohledný zloděj věcí těžších než dvě kila. Po vymření Pernštejnů po meči absolvoval rekvalifikační kurz organizovaný nevládní organizací Tíseň a stal se z něj mocný obchodník se zbraněmi. Zaměstnal i své bývalé druhy Šejnohu a Křiváka a společně chodili za Beznoskou do úřadu a učili ho zabodávat nůž do papírové mouchy.
V té době byl na úřad Nejvyššího purkrabího vyslán i ušlechtilý N-Č-S, aby zvýšil jeho index čistoty a aby svou jasnou dětskou tváří vzbudil u všech špatných lidí výčitky svědomí. N-Č-S byl po matce indiánský princ, po otci pak vznešený Kopinoh od Jezera. Jeho matka, indiánská princezna z kmene Posledních slušných mohykánů, se dostala do země omylem se zásilkou sušených banánů a přinesla do rodu Kopinohů lesní moudrost a bizoní čistotu.
V úřadě Nejvyššího purkrabího však byla nebohému N-Č-S bizoní čistota k ničemu. Šejnoha mu na záda nalepil posměšný nápis „chlapeček generál“ a Křivák mu tajně namazal psací stůl kašákem, což byla strašlivá páchnoucí mast vynalezená příbramským podsvětím. Skládala se z rybích očí, nemocničního odpadu a rozdrcených faktur. Tyto útoky N-Č-S nevydržel a z úřadu odešel. Za nějakou dobu odešel z úřadu i Beznoska, zanechal v něm však jednoho ze svých loupežníků, který se jmenoval Žahavka. Přezdívalo se mu Kopřiva, protože všechno a všechny přežil a ani mráz ho nespálil.
Osud tomu pak chtěl, že se oba nelítostní soupeři po letech sešli ve vládě Lesní republiky, kterou sestavoval ušlechtilý N-Č-S po pádu dvou udatných rytířů, Titána ParyBuka a Kyklopa HromTopola, jak jsme již psali jinde. N-Č-S vládě předsedal a Beznoska se stal jejím Arcimaršálkem, když odrazil snahu N-Č-S jmenovat na tuto pozici orangutana Šímu, vycvičeného v umění škrtat na čistém i popsaném papíře.
Oba dva rivalové byli již v této době přihlášeni do soutěže O největšího reformního bouráka. V ní byl první cenou sud plný statické elektřiny a jejím vítězem se měl stát ten občan Lesní republiky, který udělá nejkrásnější reformu. Co slovo reforma znamená, však nikdo nevěděl. Poslední člověk, který znal význam tohoto pojmu, zahynul v dalekém Bruselu, kde ho utopil Manneken Pis ve své kašně. Této nejasnosti nejrychleji využil Beznoska a jako první představil svůj soutěžní příspěvek. Spočíval v tom, že jeho úřad každému vezme sto korun a takto vybranou částku pak věnuje nějakému lobbistovi.
Tento Beznoskův tah ušlechtilého N-Č-S velmi rozrušil, protože on sám si žádnou reformu doposud nepřipravil a hrozila mu tedy hanebná porážka. Přálo mu však štěstí, protože v té době se dopustil tragické chyby loupežník Žahavka. Po návratu z jedné ze svých loupeživých výprav si spletl svého zpovědníka s obecním heroldem Jankem od Kozího potoka a vyzradil mu všechna svá tajemství, například jak s Beznoskou na úřadě Nejvyššího purkrabího plenili sýpky, kradli uzené a mučili papírovou mouchu.
Této situace využil věrný spojenec ušlechtilého N-Č-S Saša, přezdívaný Mesidž, a prohlásil, že Beznoska vypěstoval na úřadě Nejvyššího purkrabího chobotnici a nikomu o ní neřekl. Chobotnice je prý zlá a nikoho nezdraví, proto je potřeba jí useknout chapadla. Dále pak Beznoskovi vyčetl známou aféru s družinou Pandurů, osobních strážců barona von Trencka, kteří se zde účastnili kurzu přežití, přestože byli všichni mrtví. Beznoska si však z Mesidže nic nedělal a doporučil mu, aby si zkontroloval, co mu zůstalo na hlavě po jeho oblíbené hře „Vyhoď si své lejno do vzduchu“.
Za této situace neměl ani jeden z rivalů dostatek síly na to, aby svého protivníka zničil. Poté, kdy si oba dva ještě vyjasnili, kdo z nich myslí rychle, kdo pomalu, kdo vůbec a kdo nemá mozek, dohodli se, že uzavřou příměří až do příští války, která definitivně rozhodne, kdo z nich zvítězí a kdo zanikne v bezvýznamnosti.
Na závěr lze uvést známou „Beznoskovu píseň“ z nedokončené opery „Šílenec Mcenského újezdu“, kterou napsal neznámý obdivovatel Dmitrije Šostakoviče.
Proč mi vyčítáte / těch pár ran nožem / tu cestu kostmi lemovanou / po které vás vedu. / Či zda vám vadí / kůň můj rudočerný / s podkovami ze zlata / na kterém vždy sedím / když povely vám dávám / kam máte jít? / Co na tom záleží / když občas někdo padne / když pot a krev z čela jeho / cestu ověnčí. / Já sám nejlíp vím / co je spravedlnost / co je třeba dělat / kam se máme vydat / a žádný z vás / nebude mi radit / jak se chovat mám.
Letopisec Lesní republiky
