18. O strašlivém boji pánů z Domu Oranžové růže

Toto je příběh vznešených občanů Lesní republiky z doby, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. Tento text je pak věnován strašlivému boji, který mezi sebou svedli pánové z Domu Oranžové růže.

Když udatný rytíř ParyBuk roztrhnul svůj oděv a odešel oděn pouze v oranžové šále do pralesa, rozhořel se v domě Oranžové růže boj o jeho uprázdněný trůn. Tento čestný stolec tvořila židle ukradená z hostince U kaštanu, kde byl uvězněn praotec pánů z Oranžové růže Oul, když se mu nepodařilo vypít dvacet piv. Když ho pak osvobodili čtyři stateční panošové František, Ladislav, Chleborád a Ještěd, vzali sebou židli, ke které byl přikován, aby nespadl, než vystřízliví. Na tuto židli pak byli slavnostně intronizováni všichni Oulovi následovníci.

Jakmile se trůn uprázdnil, sjeli se k domu pánů z Oranžové růže družiny mocných velmožů tohoto domu. Jako první přijel rytíř Bohuslav, řečený Přílepka, který se proslavil sadou kamenných obličejů, které si neustále nasazoval a měnil, přestože se od sebe vůbec nelišily. Dále pak proslul tím, že jako jediný z pánů Domu Oranžové růže uměl napsat čtyřciferné číslo.

Jako druhý přijel ušlechtilý rytíř Michal, řečený Wolodyjowski. Jeho zručnost při boji se šavlí byla legendární, nejvíce ho však proslavila jeho hlava, která měla tvar téměř ideální koule. Od dokonalého sférického tvaru se lišila pouze o několik mikrometrů, přičemž slovo mikrometr nahánělo všem v Domě Oranžové růže posvátnou hrůzu, díky níž se Michal zařadil mezi mocné muže.

Oba rytíři se ubytovali v hostinci U červeného kolotoče a čekali na příjezd svých věrných spojenců a leníků. Za Přílepkou dorazil strašlivý ranhojič Drát, obávaný velmistr prastarého tibetského umění sprosté urážky a hnusné pomluvy. Svoji oblíbenou masku Klouzka nahradil maskou Krakena, kterou si vyrobil podle návodu v příloze „Víkend v Halikarnassu“ obtýdeníku „Hérodotův cep“. Hned jak se Drát ubytoval, zkroutil se do jogínské polohy „Slina“ a začal si připravovat další ze svých proslulých projevů.

Statečného Michala pak přijel podpořit jeden ze zástupců bývalého pána domu, kterému se přezdívalo Knír, popřípadě Urban, nebo také Brouk. Ihned po příjezdu si vybalil svoji skládací tyč a začal oknem štouchat do strašlivého ranhojiče a snažil se ho vyrušit z jeho jogínského soustředění. Každý úder doprovázel posměšným hučením „haidéér, haidéér“, což bylo v jazyce kmene Polabských Čáslovanů velmi sprosté slovo a znamenalo „velmi nepříjemný člověk“. Kmen Čáslovanů, ze kterého Knír pocházel, byl poslední kmen Lesní republiky, který ještě nepřijal křesťanství a stále uctíval bohy Svarožice,  Strongmana a Okřesance.

Ranhojiče tento útok rozběsnil, cvičební poloha „Slina“ byla jeho oblíbená, a pokud v ní byl vyrušen, rozzuřil se a trkal hlavou do zdi. Vztekle uchopil Knírovu skládací tyč, vyskočil z okna a vmetl mu do tváře jedno z nejhroznějších slov, které lidská řeč znala – „ratlík!“. Po této události přestala v celé Lesní republice na dvě minuty růst tráva a všichni černí brouci přestali pohybovat tykadly.

Když se pak svět po tomto šoku částečně vzpamatoval, zkomplikoval situaci náhlý příjezd třetího uchazeče o starodávný Oulův stolec. Byl to proslulý senátor Vojtěch, řečený Buben, který sám sebe nazýval Vznešený bojovník. Buben nejvíce proslul svými ušlechtilými myšlenkami, z nichž nejedna dnes tvoří základ moderní společnosti. Jedna z těch nejcennějších například zněla „když se krade ze společného, musí tam alespoň něco zůstat, pro ty lidi“. Byl též znám obratným hloubením kanálků, kterými měly do jeho příbytku proudit zlaté mince. Jeho dílna na shánění a vyrábění pomluv na přátele a kolegy měla ty nejlepší reference a nikdy neměla nouzi o zákazníky.

V Domě pánů z Oranžové růže zavládlo hrozivé napětí. Něco takového naposledy zažil jeden praotec, když už třetí měsíc chodil kolem hotové archy a čekal na déšť. Vzdáleně se tomu pak podobalo setkání tří císařů u Slavkova.

Na závěr lze uvést úryvek z elegie, kterou o tomto boji sepsal pod pseudonymem Zádum jeden bývalý vládce Domu Oranžové růže:

Štěstěno válečná / s prsty krvavými / čí vlasy ach spanilé / zítra čechrat budeš. / Tři princové stateční / vojsky svými projíždějí / s muži tváří kamenných / tiše hovoří. / Zdali pak je slyšíš / slova jejich klidná / když s životem se loučí / a vzpomínky své krásné / do věnců zářivých / spokojeně kladou. / Tři princové stateční / v čele šiků ozbrojených / k sobě se blíží / a jen jeden z nich / zítra žíti bude.

Letopisec Lesní republiky