16. Udatný rytíř ParyBuk aneb Nářek Titána

Toto je příběh vznešených občanů Lesní republiky z doby, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. Tento text je pak věnován hrdinskému eposu Nářek Titána, zejména těm jeho částem, jež byly v pozdějších časech vyryty na zlaté desky a připevněny na kosmickou sondu Voyager 61, která byla vyslána, aby duchovně obrodila Univerzum.

Epos vytvořil na zakázku prince Ludvíka II. Bavorského na zámku Hohenschwangau neznámý minesengr. O tomto pěvci nejsou bohužel k dispozici žádné informace, je známa pouze jeho skautská přezdívka - Bernhard Alois von Gudden. Princ Ludvík byl tak uchvácen osudem udatného rytíře ParyBuka, kterého přirovnal k Titánovi Hyperionovi, že se snažil tento osud zvěčnit v několika uměleckých dílech, které si chtěl objednat u význačných umělců své doby. Jeho největším snem pak bylo získat rytířovo srdce a uložit jej na posvátném místě v kapličce u kostela Altöttinger. Rytíř ParyBuk však nesouhlasil s transplantací, což bavorskému princi přivodilo těžký nervový šok, po němž ztratil přední zuby, ztloustnul a byl donucen abdikovat. Proto již nebyla dokončena opera „Prsten ParyBukův“, sousoší „Otec boha slunce“ pak existuje bohužel pouze v náčrtech, které byly nalezeny zmačkané v koši velikého Buonarrotiho. Proslulý sochař je začmáral zuřivými škrty, k nimž přidal podtržené slovo „Prodělek!“. Voskový model svého díla pak Buonarroti prodal profesorovi Absolonovi, který s ním nakrmil svého legendárního krocana Máchu, o němž jsme již psali jinde. Stejně tak již zřejmě nikdy nebude napuštěno jezero u Chabařovic, vyhloubené na rytířovu počest.

Děj eposu začíná v době, kdy po neúspěchu ve volebním rytířském turnaji (viz naše předchozí příspěvky), udatný rytíř ParyBuk rituálním způsobem roztrhnul svůj oděv a odešel, oděn pouze v oranžovou šálu, do ústraní v pralese knížete Štejnoštejna. Tato část eposu je uvozena verši:

Slova ach hedvábná / nikdo mi neskládá / k nohám co kameny / pestré a zářivé / co zásluhy Titána / ocenit umí. / Černým ach nevděkem / tím jste mi splatili / službu mou národu / kdy bedra má přemužná / oblohu nebeskou / nad zemí držela. / Housku s máslem / musím si kupovat / ač na podnose stříbrném / ruce bělostné / dívek spanilých / s vlasy zlatavými / by nosit ji měly / k ústům mým hladovým.

Paměť zda nemáte / mužové hanební / to snad už nevíte / jak váš dům vypadal / když v jeho čelo / na koni bělostném / já sebe postavil? / Z bažiny hluboké / kde jste se zmítali / podobni mlokům / oranžovo černým / na slunce hřejivé / já vás vytáhnul / a normální lidi / jsem z vás udělal.

Dále pak básník líčí rytířovo rozhořčení, když jeho nástupci v čele domu pánů z Oranžové růže zavrhnuli jeho oblíbeného pěvce Janečka, kterému se pro krásu jeho zpěvu též přezdívalo Svatý Michal, Krok, Orfeus nebo David. S tímto pěvcem projížděl udatný rytíř ParyBuk zemi během volebního klání, velmi se s ním spřátelil, naučil se od něj píseň „Rudé poupě“ a každý večer jí s ním zpíval až do rána u rendlíku s míchanými vejci. Jeho nástupci, rytíř Bohuslav, řečený Přílepka a rytíř Michal, řečený Wolodyjowski, však nebohého pěvce z domu Oranžové růže s posměchem vyhnali a navíc mu nezaplatili poslední dvě faktury. Autor eposu líčí tento rytířův spravedlivý hněv působivými obrazy:

Jeden však nad všechny / skutek hanebný / strmí a tyčí se / a odpornost jeho / slunce zastiňuje. / Pěvce ušlechtilého / co plátky zlata / jež slzami třpytí se / hrdlo vystlané má / tohoto pěvce / miláčka bohů / přítele mého / z domu růže Oranžové / jemuž jsem vládnul / vy jste vyhnali / beze slov děkovných / za službu jeho / a kletbu tak strašlivou / na sebe vložili. / Neboť vězte / kdo slavíka zapudí / a krásy se zřekne / sám bídně zahyne / v močálech času.

Nakonec zmíníme ty části, ve kterých rytíř ParyBuk vytýká svým nástupcům chyby ve vedení domu pánů z Oranžové růže. Po ParyBukově odchodu se tento dům zahalil do mlhy mlčení a připravoval se na rozhodující střet rytířů Přílepky a Wolodyjovského. Oba dva urození pánové se upřímně nesnášeli, přičemž jejich vzájemná nechuť pramenila z nešťastné události, kdy rytíř Bohuslav vyhnal rytíře Michala od plného parlamentního stolu Lesní republiky, protože se obával, že mu ohmatá vepřové koleno. Rytíř ParyBuk pak jejich vůdcovské schopnosti komentuje mimo jiné těmito slovy:

Kohoutci mladí / v boji nezkušení / pařátky brousí si / a hlasitě křičí. / Však jejich hlas kníkavý / žádný z těch neslyší / jež vést by měli / do boje s hydrou / z Modré růže zrozenou. / Oba dva učil jsem / jak ústy nahradit / mávání mečem / jež vhodné je pouze / lidu sprostému. / Oba dva učil jsem / mistrovství jazyka / kdy slovo první / druhé vždy popírá / kdy do slov medových / urážky zabalit / a jak nic z toho co slíbil jsi / nemusíš plnit. / Však běda ach natřikrát / dome znamenitý / růže Oranžové / oba dva nejspíše / z těchto mých schopností / nemají nic.

Letopisec Lesní republiky