11. Epos o volebním putování udatného rytíře ParyBuka

Toto je příběh dvou udatných rytířů HromTopola a ParyBuka a ostatních vznešených občanů Lesní republiky z doby, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. Tato část pojednává o nalezení hrdinského eposu o volebním putování udatného rytíře ParyBuka.

Tento epos byl nalezen na zadním dvorku domu pánů z Oranžové růže, kterému se říkalo Zelený. Byl vyškrábán zubem tygra Šmerala do oslí kůže Huhlalicí, prastarým písmem kmene Mechů, původních obyvatel Lesní republiky. Podle místa svého nálezu dostal jméno Rukopis Zelenodvorský (RZD). Jeho autorství se připisuje dvěma slepým pěvcům, jejichž existence nebyla nikdy spolehlivě doložena a do našich časů se dochovaly pouze jejich jména – Jarda Bloudivý Oblak a Petr Zákeřný Toulec. Oba pěvci se prý vzájemně nenáviděli a podle legendy zahynuli na pěvecké soutěži, když si navzájem prokousli hrdlo.

Zveřejnění prvních úryvků, které se podařilo restaurovat, způsobilo, že v Řecku vyhlásili stav národní tragédie, protože jejich úroveň vysoce převýšila vše, co bylo kdy v Řecku napsáno, včetně Homérových zpěvů. Už první strofa omráčila mistrovským navozením atmosféry:

Kol sebe seděli pánové z domu růže Oranžové / tlačenku krájeli, cibulí sypanou / co ve psím žaludku zabalená byla / písně hrdinské k potěšení svému pěli / a sladký tuk stékal jim po bradách.

V následujících strofách jsou představeni ParyBukovi druzi, se kterými se v dalším textu vydá na nelehké volební putování po Lesní republice. Byli to zejména silák Hrombach-Škrombach, lstivý Bohuslav, řečený Přílepka, ranhojič Drát, který se proslavil krádeží Eskulapovi hole a tajemná bytost, jejíž jméno se nepodařilo úplně rozluštit. Toto jméno se vyslovovalo přibližně jako (vy)Orálek, smysl existence této bytosti však zůstává nejasný. Inspirativní je zejména pasáž, ve které rytíř ParyBuk vyzývá ke svržení rytíře HromTopola z trůnu:

A tehdy povstal ParyBuk smělý / housku s máslem k nohám položil si / své druhy utišil gestem rázným / a slova jeho drsná místnost vyplnila. / Tyrana svrhneme, co na mém trůnu sedí / prebendy mé pobírá a na bílém koni jezdí / jejž pro mě okovali podkovami zlatými / neboť jen já vyvolený bohy jsem / abych vládnul a panoval, orlími křídly vybavený / s mozkem jako klenot vybroušeným / a rukou bezednou / jejíž hlad utišit se nedá.

Další části vzácného rukopisu se stále rekonstruují, vzhledem ke stavu, ve kterém byl nalezen, se jedná o velmi choulostivou práci. Ke konzultacím byli pozváni zahraniční odborníci, ze Saska přijel profesor Hans Dusil-Studerhoder, odborník na neárijské kmeny, kruté východní nájezdníky zastupoval kuchař z trestního lágru Berezověnka Lev Nikolajevič Srostloj a ze zámoří přijel hraničář, generál a lovec bobrů v jedné osobě John Fitzgerald Bobber. Komise se bohužel hned po příjezdu opila samohonkou, kterou Lev Nikolajevič připravil speciálně pro tuto příležitost z ušlechtilé plísně pěstované na lágrových onucích. Z tohoto důvodu se práce na rekonstrukci rukopisu (RZD) zpozdily a k dispozici jsou zatím pouze úryvky celého textu, které připravili domácí odborníci.

Jeden z těchto úryvků, které se podařilo rozluštit, dramaticky popisuje hlasování kmenové rady Lesní republiky, na kterém byl svržen z trůnu rytíř HromTopol:

Ruka za rukou se zvedá / dlaně ztvrdlé prací usilovnou / od rýčů, ruchadel a sekyr mozolnaté / otcové a matky národa / svou vůli vyjadřují. / Hrozivě naklání se / trůn knížat dědičných / s kamennou tváří na něm kníže sedí / a pohnutí své najevo nedá. / Již na tenkém vlásku jeho osud visí / poslední hlas, jen poslední hlas / k jeho konci chybí / však stále se nenachází. / Ale pak náhle z lavice / povstala Olga Velrybovna / druhdy spojenec, nyní hřeb poslední / ve víko rakve tlučený / ale pak náhle povstala / Olga Velrybovna / a černý nůž zrady / do srdce knížeti vrazí.

Poslední hotový úryvek pak líčí boj rytíře ParyBuka se storukou a stohlavou vajíčkovou hydrou. Tato mytická bytost byla vyvolána z hlubin sociálních sítí strašlivým zaklínáním Izáka Slepého, který tou dobou náhodou projížděl zemí a rozzuřil se, když se v hostinci U červeného kolotoče polil vařící polévkou:

Tábor rozbila / družina udatná / na shromaždišti městském / stan pro rytíře postavila / a k lidu prostému / hovořit se chystá. / Vznešená slova k sobě skládá / udatný rytíř Parybuk / o službě obci / o službě lidu / a ruka jeho chvějící se / v záhybech oděvu / housku s máslem hledá. / Však náhle / uprostřed lidu semknutého / cosi ohavného / cosi nestvůrného / z hlubin sítě sociální / hrozivě se zvedá. / Sto hlav tu bytost zdobí / hněvem zkřivené jsou / sto rukou nad nimi mává / a jedna každá z nich / černé vejce hanby / v prstech hrubých třímá. / Déšť vajec nebe zastínil / černý déšť hanby / na hlavy družiny smělé / nelítostně prší. / Marně se jeden / za druhého skrývá / marně křičí a rukama hrozí / slova hněvu platná zde nejsou / obluda strašlivá / dílo zkázy koná.

Toto jsou tedy doposud známé úryvky objeveného eposu. Nezbývá než doufat, že komise zahraničních odborníků vystřízliví a celá kulturní obec, ke které se počítáme, bude mít možnost se seznámit s celým textem.

Letopisec Lesní republiky