Toto je příběh dvou udatných rytířů HromTopola a ParyBuka, kteří proti sobě pozvedli zbraně v době, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. Tato část pojednává o tom, jak se rytíř HromTopol zmocnil vlády nad domem Modré růže.
Udatný rytíř HromTopol pocházel ze Zobákova, což byla část Lesní republiky, ve které podle pověsti vyrval bájný orel Antonín svým krutým zobákem ze země ocelové srdce republiky a odnesl ho do Sovětského svazu. Podle tohoto mýtu pak dostal tento kraj své jméno.
Když rytíř HromTopol dospěl, založil si obchodní společnost Báň, která vykupovala dřevěné uhlí od divokých uhlířů, kteří žili v neprobádaných lesích Zobákova, kde si stavěli své divukrásné milíře a pálili v nich dřevo z načerno pokácených buků. Hotové uhlí pak vozili na kraj lesa, kde ho od nich odebírali obchodní zástupci Báně a měnili ho za medovinu, sladkosti a různé rafinované kovové nástroje. Dřevěné uhlí pak prodávali ve městě bohatým šlechticům a měšťanům, kteří si na něm grilovali maso cizokrajných ptáků. V té době rytíř HromTopol zbohatnul, začal číst knihy a chodit do opery, ale jeho rodový meč zahálel v komoře, přikrytý lyžemi a snowboardovým prknem. Když pak jednou rytíř HromTopol hledal před sezónou svůj železný bodec, používaný v oblíbené hře Divoký kanec, spadl na něj regál s odloženými věcmi. Když se rytíř vyhrabal z hromady haraburdí, které se na něj nahrnulo a umazalo mu nový dres mužstva Kruté lišky, uviděl, že sedí na meči, který se v jeho rodě dědil z otce na syna a který jeho praděd podle pověsti dostal od opičího krále Hanumama ve válce o Jelení brod.
Meč byl celý zašlý a ošuntělý a rytíř HromTopol se při pohledu na něj rozplakal. Následující den už seděl na koni a uháněl tryskem po lesní cestě číslo 47, která vedla do hlavního města republiky, o kterém HromTopol slýchal od dětství vyprávět mnoho neuvěřitelných příběhů. V tomto městě též sídlily dva nejmocnější domy říše, domy pánů z Modré a Oranžové růže, kteří spolu soupeřili o vádu a moc v Lesní republice.
Po příjezdu se HromTopol ubytoval v hostinci "U zdivočelé straky" a hned následující den se vydal do sídla pánů z Modré růže, aby tam nabídnul své služby. V té době domu vládnul starý kníže, jehož jméno bylo nevyslovitelné, a proto se mu přezdívalo VéKá, aby bylo jasné, o kom se vlastně mluví. Byl totiž čtvrtek, a v tento den se v domě Modré růže vždy konalo přijímací řízení, v němž se představovali noví uchazeči o členství v řádu. Řízení vždy předsedal strašlivý VéKá, bylo tomu tak i tento den.
HromTopol byl přiveden do mýty opředené oltářní místnosti před zkušební komisi, kterou tvořili hrozivě se tvářící členové Grémia v čele se svým předsedou. HromTopol se však nezalekl, stál před Grémiem rovně a beze strachu, rodový meč vyleštěný a složený předpisově k nohám. První otázka zkoušky na sebe nenechala dlouho čekat.
"Jaký je základní axiom díla 'O Fialovém vejci', které napsal Ctihodný Adam Kovář, řečený Slepý?," zahřměl VéKá.
HromTopol si odkašlal, toto dílo nebylo jeho silná stránka, přesto to však zkusil: "Základní axiom tohoto díla je – 'Fialové vejce je vejce'."
"Špatně," zahřměl znovu VéKá, "jak každý v této zemi ví, základní axiom stěžejního díla Adama Kováře zní: 'Fialové vejce je fialové'. Jsi prázdný a falešný, ničemo. Hoši, žeňte ho!"
Celé Grémium se na HromTopola vrhlo a hnalo ho až do hostince "U zdivočelé straky". Tam se rytíř zničeně posadil ke stolu, složil hlavu do dlaní a bylo mu do pláče. Pak se však stalo něco, co navždy změnilo jeho život. K jeho stolu si přisednul mladý muž s těkavýma očima, v chudém oblečení, evidentně hladový.
"Jsem čaroděj Merlin(B)," řekl mladík HromTopolovi. "Když se domluvíme, pomůžu ti splnit všechna tvá přání. "
"Nevypadáš na velikého čaroděje," odpověděl mu HromTopol. "A proč máš za svým jménem to "B" v závorce?"
"To ti zatím nemohu říct. Ale podívej se," zachraptěl Merlin(B) a vyndal na stůl dvě kovové koule velké tak, aby se pohodlně vešly do dlaně, matné a lehce narezlé.
"Toto jsou kouzelné Gule," pokračoval. "Jistě jsi už o nich slyšel. Pokud je budeš nosit, staneš se nepřemožitelným."
"Opravdu!" vykřiknul HromTopol. "Každý ví, že rytíře s Gulama nikdo nepřemůže. Ale jak jsi k nim přišel? A proč je nepoužíváš ty?"
"Čaroděj nemůže mít Gule," řekl smutně Meriln(B). "Proto potřebuji tebe. A získal jsem je od bájného orla Antonína. Kdysi jsem mu pomohl, když rval v Zobákově ze země ocelové srdce republiky."
"Musíš tedy být velmi starý," řekl HromTopol zaraženě. "A co za to budeš chtít?"
"To se včas dozvíš. Ale pamatuj si: já jsem ti Gule dal, já ti je mohu kdykoliv odejmout."
Druhý den stál již HromTopol před domem pánů z Modré růže a bušil na vrata. Otevřel mu výkonný místopředseda Blouznivec.
"Pusť mě dovnitř," zakřičel na něj HromTopol, "musím mluvit s předsedou!"
Blouznivec ho napřed chtěl vyhodit, ale cosi jej zarazilo.
"A co mi dáš, když tě pustím," zeptal se úlisně.
"Dám ti pěstí, Blouznivče," odtušil HromTopol, porazil ho na zem a vešel dovnitř. Vtrhnul do oltářní místnosti, kde právě seděli členové Grémia na zemi v tureckém sedu a VéKá kolem nich chodil a předčítal jim vybrané kapitoly pojednání "O fialovém vejci".
Všichni strnuli, zírali na vetřelce a najednou nevěděli, co mají dělat. HromTopol jim nedal čas se vzpamatovat. Vyndal Gule, levou rukou jednu z pravé kapsy, pravou rukou druhou z levé kapsy, křísnul jimi o sebe a zařval:
"Odstup starče, odstup ze všech svých funkcí, vyčerpal ses. Přišel jsem tě vystřídat. Já jsem nový pán domu Modré růže."
VéKá se chtěl na rytíře vrhnout, ale pak spatřil jiskřící Gule a se vzteklým řevem utekl pryč. Následující tři dny psal v hostinci "U zdivočelé straky" rozhořčené zprávy o tom, jak mu prázdný a falešný ničema vzal trůn.
Mezitím stál HromTopol zády k oltáři v domě pánů Modré růže, členové Grémia před něj předstupovali a líbali mu ruku. Tak se stal udatný rytíř HromTopol pánem domu Modré růže.
Letopisec Lesní republiky.
Příště : Jak se stal udatný rytíř ParyBuk pánem domu Oranžové růže.
