Obrázky z Indie: III. Džajpur (Růžové město)

Proč Růžové město vlastně růžové ani moc není, jaký národ Indové nesnášejí a který z presidentů je  naopak oblíben. Jaký bůh se tady těší velké přízni a koho zase Indové tolik nemusí. A jak je to v Indii vlastně s učiteli?

V Džajpuru, hlavním městě státu Rádžasthán,  jsme strávili dvě noci v hotele Nahargahr Haveli, což byl nejlepší hotel, který jsme v Indii navštívili. Snídaně byly pestré, pokoj velmi čistý a obsluha přívětivá. Manželka také oceňovala, že to byl jediný hotel, kde si mohla dát po ránu svou oblíbenou kávu. Na snídani se s námi pak dal do řeči muž z místní obsluhy. Vyprávěl, že pochází z Kašmíru a v Džajpuru žije a vydělává si na živobytí.  Čechy neznal, ale živě se o naši zemi zajímal, nebyl však nijak vlezlý a dotěrný. Když se dozvěděl, že jsem učitel, tak se uklonil a s obdivem pronesl,  že to jsem vlastně guru. Opakovaně jsme využili i místní restauraci, která nabízela povečeřet na střeše hotelu. Bylo tam příjemné posezení s výhledem na  město a most, po kterém jezdila městská dráha.  Jako v každé lepší indické restauraci pak byla po jídle podána mistička s čerstvým fenyklem a cukrem, což mělo sloužit k lepšímu trávení. Jídlo byla tradiční omáčka  Murgh Makhani (máslové kuře) a byla tak dobrá, že jsem si z jídelního lístku opsal její popis (sukulent pieces of Tandoori chicken tikka cooked with creamy tomato grany).

Džajpur: Hlavní město indického státu Rádžastán bývá někdy nazýváno Růžovým městem (Pink City). Bylo založeno roku 1727 mahárádžou Džaj Sinhem II., který původně  obýval Amber (článek zde). Stavba města byla pečlivě naplánována  a byla rozdělena do devíti bloků, z nichž dva se skládaly ze státních budov a paláců, ostatní byly určeny pro veřejnost. Symbol města Hawa Mahal  (Palác větrů), - fotografie nahoře, byl postaven v roce 1799, aby umožňoval dvorním dámám pozorovat život a průvody ve městě. Má představovat korunu boha Křišny, ale spíš připomíná narůžovo natřený včelí úl. Navštívili jsme také další významnou památku Jantar Mantar a sídlo místních vládců Městský palác (City Palace)

. 

Pink City: A proč vlastně Růžové město - Pink City? Džajpur byl natřen narůžovo v roce 1876, aby v této barvě přivítal návštěvu britské královny Viktorie a jejího syna Eduarda (prince z Walesu). Existují dvě verze proč byla vybrána zrovna tato barva. První verze popisuje, že růžová barva je v Indii považována za barvu pohostinnosti, a druhá zní, že tuto růžovou barvu si měl princ Eduard, který měl prý mdlou paměť, lépe pamatovat. 

City Palace: Nejvýznamnější památkou města je Městský palác  obsahující řadu dvorů, zahrad a budov. Areálu dominuje sedmipatrový hlavní palác Chandra Mahal, v jehož přízemí je umístěno muzeum s názvem Maharaja Sawai Man Singh II Museum. Obytné místnosti jsou udržovány v původním luxusním stylu. Obsahují nádhernou sbírku uměleckých předmětů, koberců, smaltovaného nádobí a zbraní, z nichž některé pocházejí z 15. století. Mezi obrazy patří i sbírka miniatur mughalské a perské školy. Textilní sekce zahrnuje šaty a kostýmy, pozornost poutal hlavně oděv jednoho z maharádžů, který byl tak objemný, že zaplnil téměř celou stěnu.

Dvě obrovské nádoby (na fotografii nahoře) jsou podle Guinessovy knihy rekordů největší stříbrné předměty na světě. Tyto nádoby nechal vyrobit jeden z maharádžů na začátku 20. století před svou cestou do Velké Británie, aby mohl mít vodu z posvátné Gangy neustále s sebou.Video dole: Člen ozbrojené stráže Městského paláce si váže turban. 

Dillu: Otáčející muž na fotografii vlevo nahoře je náš průvodce Dillu. Také s tímto průvodce jsme byli velmi spokojení.  Celý den si s námi povídal a předával nám důležité informace o své zemi. Vyprávěl, že Indové nemají rádi Číňany, protože prý sežerou, na co přijdou (hady, netopýry) a z toho pak mají ten koronavirus." To my si stravu vybíráme, nejíme hovězí, máme kamasutru  a je nás díky tomu přes miliardu." Další národ, který Indové nesnáší jsou Pákistánci (kvůli rozepřím na hranicích), ale naopak uznávají USA. Pak vyprávěl, v jaké úctě se těšila návštěva presidenta Donalda Trumpa, který prý byl pleasant and friedly (milý a přátelský). Když jsem se ho opatrně zeptal  na Angličany, myslel jsem, že tím zasáhnu citlivou oblast jejich historie, dobu kolonizace a nenávisti k utlačovatelům, ale Dillu celkem pokojně začal  popisovat, že Angličany Indové uznávají, protože zavedli pravidla (makes rules), postavili železnice, nemocnice, zasloužili se o rozvoj celé země. Byl také vtipný, protože právě od něho pochází ta hláška Don´t make a Gula Gula (článek zde). Naučil nás také první slovíčka v hindštině Šugria - děkuji, Namasté - ahoj, nebo Kitanahua - kolik.

Jagat Shiromani Temple: Hinduistický chrám byl postaven na začátku sedmnáctého století královnou Kanakwati, manželkou krále Man Singha I.  (který nechal vystavět i nedalekou pevnost Amber).  Tady nám hinduista Dillu  začal přiblížovat své náboženství.   "Věříme v karmu a reinkarnaci, neustálého koloběhu životů. Ze svaté trojice (trimurtí)  jsou Višnu a  Šiva mnohem populárnější než hlavní stvořitel Brahmá, Šivovi je zasvěceno také více svatyní,  i když je Destroyer (rozbíječ ničící všechno bránící duchovnímu rozvoji), kdežto Brahmovi je jich věnovaných jen pár. Ve velké oblibě máme také zoomorfní bohy Hanumana, který má opičí vzezření a  Ganéšu, syna Šivy,  se sloní hlavou a čtyřma  rukama, které představují mysl, intelekt, ego a svědomí" Dillu na nás udělal velký dojem a tak jsme mu nakonec dali celkem velkou částku jako bakšiš, což se později ukázalo jako naše největší chyba v Indii. 

Pak  jsme našeho průvodce přemluvili, abychom na ulici okusili jídlo ze stánku. Na chvíli jsme tedy  zastavili a dali si místní sladké placičky. K nim jsme si koupili masala tea - hodně sladký okořeněný čaj s mlékem. V obchodě s kořením, který nám náš průvodce doporučil, nás pak uvítal zábavný chlapík.kterého jednat s námi vyloženě bavilo. Byli jsme připraveni, že o ceně budeme smlouvat. Vybrali jsme si koření a on nám sdělil cenu. Nasazenou, hodně přehnanou.... Znechuceně jsme se tedy otočili, že odcházíme. Počkejte to není všechno, dám vám slevu", začal na nás volat.  A začali jsme vzájemně licitovat o výsledné sumě. Jednání chvíli trvalo, až jsme si nakonec plácli na dvaceti procentech původní ceny, ale jestli ta konečná částka zůstala předražená, už jsme potom nikde nezjišťovali.  "Usmíváš se, jsi spokojený?", zeptal se nakonec. Musel jsem přisvědčit, podali jsme si tedy ruce a na důkaz dobrého obchodu jsem se s ním mohl vyfotit pod portrétem s fotbalistou Zidanem, který prý byl u něho také velmi spokojený.

 Džantar Mantar:  Velká zajímavost města, sbírka architektonicko-astronomických nástrojů (džantar - nástroj, mantar - výpočet) postavená zakladatelem města Džaj Sinhem II.  Jsou to vlastně velmi přesné nástroje pro měření času a nebeských těles i když jsou velkých rozměrů..  

Džajpur bylo klidnějším a příjemnějším městem než Dillí a také jsem si je lépe pamatoval. Snad tedy na mě pozitivně zapůsobila ta růžová barva na fasádách budov, která ve finále vlastně ani růžová není - spíše okrově hnědá.  Možná tedy měla ta růžová na mě stejný účinek jako tenkrát na prince Eduarda. 

Trhovkyně nebyla ráda, že jsem ji fotil, všimla si mě s fotoaparátem a ukazovala gesto ne ne. Já však byl unešen jejíma uhrančivýma černýma očima a stihl jsem zmáčknout spoušť. Povedlo se.

Návštěva Indie byla pro mě velkou duševní vzpruhou a možnost,  jak se nechat unést z denního stereotypu. Vidět ty lidičky ženoucí se za svým živobytím nebo na posvátném místě, jak s pokorou přijímají svůj úděl, mnohost a rozličnost obyvatel v pestrých barevných šatech a třeba i jedinečnou architekturu. je prostě vytržením z každodenního středoevropského stresu.  Indie je okouzlující a velmi inspirativní země, do které se chce každý vrátit. 

Poznámky: Fotografie a video jsou vlastní. Chtěl bych pozvat čtenáře na další díl článků o Indii, ve kterém vás  seznámím se žoviálním průvodcem Saidem v Městě duchů.