Ukrajinské děti v naší škole, jak se postupně zbavuji pachuti...

Když jsem minulý týden zveřejňoval svůj článek o potížích začleňování ukrajinských dětí do vesnické malotřídky, chtěl jsem, aby byl především jednoduchý a zaujmul. Nyní bych chtěl téma trochu rozvést.

Záměrně jsem tedy volil úderné a kontroverzní slovo pachuť, které jsem použil přímo do nadpisu. Chtěl jsem, aby článek oslovil širší veřejnost i za cenu negativních komentářů. Však jsem to také  ve vzkazích patřičně schytal: ...chci se prý zalíbit vládě a myslím jenom na odměnu, škoda, že zřizovatel mě rovnou nemůže odvolat z funkce, článek byl označen za hloupý, čišela z něj prý zlost a zatrpklost, pachuť rigidity... a chudáci děti, kteří mi projdou rukama, jeden z hlasů mi dokonce rovnou poslal házet písek k míchačce...  Bral jsem to všechno s velkou rezervou, protože vím, že to píší lidé, kteří o mé práci nic neví, a do jisté míry jsem si to také zavinil sám, protože jsem svůj pocit v článku více nepříblížil. Na druhou stranu - někteří z učitelů však byli rádi, že jsem otevřel takové kontroverzní téma a nabádali mě, abych to trochu rozvedl. Z těchto důvodů jsem se nakonec pustil do pokračování článku.

Nejsem rozhodně žádný rusofil ani žádný z Chcimírů (populární slovo užívané zde na blogu). Plně uznávám právo Ukrajinců bránit se agresorům a také hledat pomoc jako uprchlík ve spřátelených zemích. Chápu hrůzy, které prožívají lidé ve válce a tím více jejich děti. Sám jsem třeba finančně přispěl do sbírky na pomoc Ukrajině. Také s příchodem dětí uprchlíků jsem neměl žádný problém, chtěl jsem pomoci ani jsem se neobával, že děti nezaujmu a nenaučím. S příchodem dětí ukrajinských uprchlíků jsme se všichni popasovali více než dobře, to jsem už uvedl v prvním článku.  Na co jsem však chtěl v tomto článku  upozornit,  byl především nezájem státu -  my učitelé jsme shora necítili dostatečnou podporu (to , že se umožní vyhlásit mimořádný zápis a přeloží se materiály k přijetí do ukrajinštiny považuji za nedostatečné.) Nedostalo se nám jinak téměř žádné pomoci.  A tady jednoznačně stát zklamal, donekonečna jsem vyplňovali různé výkazy a tabulky, kolik máme volných míst, ale k těmto výkazům neexistovala žádná zpětná vazba, třeba v blízkém městě zůstaly neumístěny desítky ukrajinských dětí, které tak neplnily povinnou školní docházku!  Myslím, že ani nebylo vhodné, aby naše vesnická jednotřídka přijala větší počet ukrajinských dětí, než má stávající počet dětí. Přijímání dětí uprchlíků totiž nebylo státem nijak koordinováno a přelozdělováno. Věřím třeba, že dříve za Okresních školských úřadů by se přijímání ukrajinských dětí zvládlo lépe, protože tento orgán měl ke svým školám blíže a lépe znal také jejich kapacity a reálné možnosti než krajské úřady (To je však jenom můj názor, nekamenujte mě hned za něj!)   My jsme však museli přijmout všechny děti a obejít se také  bez jakékoliv pomoci v materiální oblasti (neměli jsme pro děti ani volnou třídu, lavice ani židle, sociální zařízení.) Těžko jsem sehnal učitele, který k nám na vesnici šel na měsíc učit (ukrajinský učitel to rovnou odmítl, že by ho čekalo moc práce.)  Kdo pracuje ve školství také ví, jak těžkopádný je náš způsob financování vzdělávání (všechny ty normativy, hlášení  "změn výkonů", počtů odučených hodin, žádostí o dofinancování  apod. - a my jsme museli rozpočet častokrát měnit.) Nechtěl jsem v článku brečet, pouze jsem chtěl jednoduchou a údernou formou upozornit na naší práci, která se konala absolutně  bez pomoci řídících složek, totiž bez pomoci úředníků, kteří nás jinak bedlivě kontrolují.

Proto ta pachuť, kterou někteří  z komentujících nechápali (pachuť přece nemůže být z dobře odvedené práce!) Ale může, když si uvědomíte, že konáte svojí práci bez jakéhokoliv zájmu a pomoci shora. A možná jsem také cítil pachuť, protože vše bylo ještě čerstvé a jako každý učitel jsem se s ukrajinskými dětmi sžil, oblíbil si je a teď mu chyběly. Odešly nějak rychle. Všechny se u nás nakonec naučily krásně číst a počítat. A nebylo to pro ně vůbec jednoduché, protože se musely učit celou českou abecedu. Violetka třeba nechtěla jíst polévky a v jídelně na mě dělala smutné oči, aby talíř mohla odnést, Bohdan si zase se mnou povídal, že bude bojovat a v zemi si postaví  bungr a Angelina třeba vybarvovala kruhy v učebnici podle národních vlajek Ukrajiny, Česka a Polska. Na takové věci tedy vzpomínám a snažím se své pachuti postupně zbavovat. Věřím, že po čase tento pocit odejde úplně a setkání s ukrajinskými dětmi budu brát jako velkou životní zkušenost.

P.S.: I bez pomoci státu jsme se tedy se vším vypořádali velmi dobře a děti byly u nás spokojené.