Magoři v Trstěnicích

Básník a disident Ivan Jirous byl znám svým nevhodným,  někdy až obscénním chováním. Jednou dorazil také na Chebsko do obce Trstěnice. Choval se tady překvapivě velmi kultivovaně, a přesto narazil...

Abych mohl vyprávět tuto příhodu, v úvodu musím nejprve přiblížit osobnost básníka Ivana Martina Jirouse, přezdívaného Magor. Básník a disident byl znám nekompromisním přístupem ke komunistickému režimu, spoluprací s undergroundovou skupinou PPU /Plastic People of the Universe), ale také obscénním chováním na veřejnosti. Vybavuji si, že jsme kdysi s kapelou hráli v pražském klubu Rock café a on se motal v publiku úplně nahý, pouze s cestovatelskou přilbou jakou měl Emil Holub. "To je ten básník Jirous, Magor.. ", poučili mě. Začali jsme hrát, Jirous dál zůstával v publiku, nahý se kroutil do rytmu a podle svědků se prý dokonce i vymočil do kouta. Magor tedy - zdá se - byla pro něho trefná a vystihující přezdívka. 

Mariánské Lázně byly v minulosti známé také svou undergroundovou komunitou. Kapely jako Patologický orchestr města Mariánské Lázně nebo Quasimodo Bells se proslavily svým svébytným projevem založeným na deklamacích místního malíře Jiřího (Svině) Fialy. Akcí tady bylo dost. V restauraci Kubáň se třeba ještě v době totality konala nelegální výstava malířských děl, která pak byla rozehnána Veřejnou bezpečností nebo známé byly  happeningy Na Sračkárně se spřízněným  Beatovým družstvem ze Sokolova, které zdokumentoval František "Čuňas" Stárek  (Fenomén Underground Ve stínu železné opony).  

Na tyto undergroundové tradice se navázalo v porevolučních letech, kdy pořadatelé zorganizovali řadu vystoupení originálních a neortodoxních kapel. Jeden z těchto "undergroundů" se uskutečnil také v hospodském sále blízké vesnice Trstěnice. Byla to už regulérní povolená společenská akce. Aby se předešlo problémům s výběrem vstupného, ke vchodu postavili pořadatelé Luboše, nekompromisního  urostlého muže s majestátní bradkou. Právě on měl být dostatečnou zárukou, že dovnitř se nedostanou pochybné existence, natož aby někdo proklouzl zadarmo. S takovým by se Luboš hravě vypořádal. 

Produkce pomalu začínala, některé kapely byly už na místě, muzikanti stěhovali aparaturu nebo si rozbalovali nástroje, někteří už ladili. Hloučky návštěvníků klábosily a pokuřovaly před vchodem.  Tu se ke vstupu nenápadně přiblížil  prošedivělý muž v dlouhém plášti a s kloboukem a zahlásil:  "Ahoj, já jsem Magor, můžu dál?"

"Tady jsme magoři všichni, zaplať..." odsekl pořadatel a pozorně sledoval neznámého návštěvníka, jestli se bude mít k placení.

Nebylo zbytí - básník tedy sáhl do kapsy a zaplatil. A bylo vyřízeno bez jakýchkoli námitek.

Kapely začly hrát. Vzpomínám si, že zábava pak měla velmi pokojný průběh, žádné extempore v chování návštěvníků se nekonalo, natož aby se někdo svlékal donaha. U nás se prostě nehraje na víajpíčka nebo na nějaké velké básníky. I mezi magory musí být  pořádek!