Jak komunikovat s katolíkem o temném středověku?

Pojďme se podívat na pravou tvář katolické Církve a katolických věřících v temných dobách. „V Boha věřím, ale v církev ne. Toť nejrozšířenější názor v naší české kotlině. Zpátečnická, ve středověku krutá, v poslední době velký spolek bláznů, kteří kryjí pedofilní kněze a biskupy. Ve všem máme jasno, protože nás to učili ve škole, zpívají o tom všechny noviny a média a slýcháme o tom na každém kroku.“

InkviziceProfimedia.cz

S tímhle, když vyrukujete na věřícího katolíka, tak se zřejmě uzamkne do svého mozku a bude s vámi již jen na zdvořilostní úrovni hovořit, nikoli však na téma víra. Proč tomu tak je? Proč si lidé věřící ve všemohoucího Boha nedokážou svojí víru ubránit a obhájit? Odpověď je jednoduchá. Člověk věřící (Homo fidelis) je tvor plachý, většinou mírný a velmi stydlivý. Navenek se může chovat jako velké zvíře, ale v jeho mysli tomu tak není. Takže jednoduchý návod, jak komunikovat s katolíkem, je nevytáhnout na něj hned zostra všechny své trumfy a argumenty, ale mít na něj trochu ohled, nechat ho se ujistit, že mluví s člověkem, co se chce od něj něco dozvědět a on se rozpovídá, uvidíte.

Co bychom měli nejdříve vědět?

Církev není na Zemi uskupení svatých lidí. Její členové by měli mít v žebříčku hodnot na prvním místě dostat se do nebe, ve kterém věří, že budou věčně žít v radosti. Proto se jim říká „věřící“. Tato jejich víra nelze žádným způsobem vysvětlit nebo vědecky obhájit. Víra je od slova věřit. Za to bychom měli vzdát uznání. Ne za to, že věří, ale za tu odvahu, že věří v něco tak nepochopitelného a ve většině případů se snaží i pro tuto víru žít. Co ale všechny ty skandály a nehoráznosti, co se v církvi dějí? Na to přichází ona zmiňovaná odpověď: Církev není zde na Zemi společenství světců, ale lidí chybujících. To není omluva, ale odpověď, která by nám mohla pomoci najít ten způsob, jak se normálně bavit s katolíkem na téma víra.

Doporučení pro rozhovor s katolíkem je také začít jednoduchými otázkami jako proč věříš v Boha, kdo je to Bůh nebo proč chodíš v neděli na mši. Vypadají velice složitě, ale téměř každý dospělý katolík je schopen vám povědět, co pro něho Bůh, kostel, mše a víra znamená. Když takto pokročíte, můžete přikročit k otázkám ohledně různých skandálů a špatností v Církvi. Abyste si ale ulehčili zdlouhavé páčení odpovědi, pokusím se zformulovat odpověď asi na nejčastější otázku, která může být velikou překážkou pro nevěřícího přijmout katolickou církev jako obohacení společnosti.

Proč byla církev ve středověku tak temná a zpátečnická, proč upalovala nevinné lidi jako čarodějnice a kacíře a proč se k tomuto odkazu stále hlásí?

Lidé ve středověku brali víru jako střed a smysl jejich života, nedokázali si bez její pomoci představit život, který byl o mnoho složitější. Víra byla největší opora doby. Skoro po celý středověk se děly v Evropě nepokoje a bylo mnoho zabitých a mučených. Ne však na popud katolické církve, ale různých sekt, které působili. Mnohdy jejich představy a víra byly tak zvrácené, že nebylo možné je přijmout. Často se proto tyto sekty uchylovali k nucení obyčejných lidí k jejich praktikám pod hrozbou smrti nebo mučení.

Proto vznikli ony známé inkviziční tribunály, které měli takové sektáře nacházet a (bude to znít neuvěřitelně) přivést je zpět k rozumu a k víře. Slovo inkvizice znamená v latině zjišťovat, zkoumat. A jakkoli to zní, nic jiného inkvizice nedělala než zjišťovala a napravovala středověké teroristy. Církev od začátku odsuzovala mučení a upalování lidí. Procesy s kacíři vypadali zhruba takto: Člověk, který byl obviněn byl předveden před kněze, řeholníky nebo biskupa. Hlavním cílem zde bylo vysvětlit člověku, v čem se mílí a v čem je jeho víra nebo praktiky víry jiné než ty katolické. Téměř pokaždé se to povedlo a člověk se vyzpovídal, bylo mu dáno nějaké to pokání za svoje činy a vše bylo bez problémů.

Horší to bylo s lidmi, kteří tvrdě nesouhlasili s učením víry. Celkem třikrát probíhalo slyšení, které mělo vysvětlit člověku, že ho jeho způsob víry dostal na seznam středověkých teroristů a že si tím dělá nepřátele v Bohu, ale také v tehdejším politickém režimu a že pokud si to neuvědomí, tak za to může nést následky. V každém stupni slyšení byli zváni větší a větší teologové, aby byl sektář vyveden z omylů. Když se to nepovedlo, stalo se to, co se stát muselo. Církev byla nucena předat ze své moci člověka (která ho do této chvíle chránila) do rukou světské moci.

Ta se vypořádala již po svém. Za malé přestupky, krádeže nebo vraždy useknutí končetin nebo vypalováním očí a podobně. Pokud to byl však několikanásobný vrah, tak byl zpravidla odsouzen k smrti. Toto se již ale dělo na poli světské moci, ne církevní. Církev se naopak ještě snažila v po celou dobu pranýřování a i těsně před okamžikem smrti sektáře vytrhnout z moci světské, protože byla dohoda, že když odsouzený uzná svoje chyby, tak bude jeho trest znovu přehodnocen. Zpravidla byl poté takový člověk jen veřejně pranýřován a vyloučen z vesnické nebo městské komunity, ale nepřišel o život ani o část těla.

Ohledně čarodějnických procesů již jen to, že Církev nikdy neučila a nevyhledávala čarodějnice a kouzelníky. Vždy jasně a zřetelně říkala, že neexistuje nic jako sexuální spojování s ďáblem nebo zlými duchy a snažila se úspěšnou osvětou vysvětlit lidem, že to je pozůstatek antických a pohanských pověr. Kdo že tedy upaloval? Španělská inkvizice, která byla jen záležitostí světské moci. Církev s ní opravdu neměla nic společného a distancovala se od ní. Naopak snažila se svojí inkviziční pečivostí najít bludaře dříve než inkvizice světská, protože ta měla připravena pouze a jen mučidla a otep slámy. Bylo pár pomatených kněží v Německu, kteří napsali ono obludné dílo Kladivo na čarodějnice. Tyto dva kněze církev okamžitě exkomunikovala a distancovala se od nich.

Shrnuto, podtrženo

Světská inkvizice vyhledávala a viděla v lidech bludaře a čarodějnice jen za účelem zisku a obohacení a neváhala sáhnout na lidské životy. Církevní inkvizice se snažila napravit bludaře a odvrátit ho od hrozby smrti nebo tělesné újmy ze strany světské moci.

Je to trochu jiný dějepis než ten, který nám vtloukali do hlavy naše milé učitelky, které byly vychovávány v osnovách komunistické moci, která nebyla příliš přátelská k věřícím a k církvi. Je to ale běžně vyučovaný dějepis na těch vysokých školách, které tyto pravdy uchovávají jako poklad pro současného člověka.

Na otázku, proč byla církev tak temná a zpátečnická mohu odpovědět, že každý v této větě cítí vliv interpretace Jiráska komunistickou propagandistickou mašinérií. V 19. století nehrála víra již takovou roli. Proč si povíme jindy, ale bylo již možné ji otevřeně kritizovat. To byla živná půda pro lidi, kteří si chtěli vyřídit jakékoli účty s Církví. Mezi ně patřil i Jirásek a proto se hodí i dnes jako skvělá učební pomůcka, protože i dnes církev není vhodným partnerem pro politický systém.

Temná církev rozhodně nebyla. Dnes to nedoceňujeme, ale jen díky ní můžeme mít zemědělství v takovém rozvinutém stavu, můžeme číst a vzdělávat se od antických spisovatelů, vděčíme jí i za to, že držela brány civilizace právě před teroristy, kteří se snažili získat církevní vládu nad klidem v Evropě. Vděčíme jí také za mnoho vynálezců a vědců, kteří položili základy moderním vědám a technice.

Proto se i dnes katolická církev plně hlásí ke svému odkazu. I přes lidi chybující a špatné, kteří jsou vždycky a všude, se vždy našlo dostatek dobrých, vzdělaných a odvážných lidí, kteří byli také věřící.

Výběr z diskuze:

Autor nabízí prostě opačný extrém než ten Jirásek. Středověk trval staletí a občas se ve jménu kříže mordovalo až hrůza a občas byli křesťané opravdu takoví, jako líčí autor. Autor přiznává jedinou výjimku - tou je Španělská inkvizice. Takže zkusme šáhnout do doby, kdy ještě ta Španělská inkvizice byla hudbou vzdálené minulosti. Ve třináctém století byla vyhlášena křížová výprava do Languedocu proti katarům. Velel jí biskup jehož jméno jsem zapoměl (Puy?). Když se jej zeptali, jak odlišit heretiky od dobrých katolíků odpověděl: "Pobijte je všechny, bůh si své ovečky pozná". A křižáci vylidnili celý jihozápad Francie tak, že se z toho v podstatě nevzpamatoval dodnes. Když Karel Veliký porazil Sasy, museli se poražení rozdělit do dvou front - jedna na křest a jedna na popravu - náboženská tolerance v praxi. O způsobech, jakými byla christianizovaná Skandinávie či Prusko raději pomlčet. Co se dělo za husitů v Čechách není také žádný Palackého výmysl. Trvalo staletí než se vzpamatovali.

Reakce:

Jen poupravím, že křížová výprava proti albigenským (katarům) trvala již od 12. století. Zajímavé na ní je, že papež vydržel téměř 50 let odolávat nátlaku francouzkého panovníka na uspořádání křížové výpravy, ale raději sázel na misijní činnost sv. Dominika (která se velmi osvědčila) a na svého legáta, misionáře biskupa Petra z Castelnau. Po jeho zavraždění však již neměl na výběr a povolil křížovou výpravu. Smutné na této výpravě bylo, že jí velel většinu času ovdovělý šlechtic Šimon z Montfortu, který byl znám svou krutostí ke katarům (zavraždili mu polovinu rodiny), kteří opláceli ještě krutěji zajatým katolíkům. Dobré však bylo, že se podařilo vymýtit teroristický vliv katarů v celé jižní Francii.

Co se týče výroku biskupa "Puye", tato verze pochází od dějepisce Zahorowského (odpadlý kněz), který byl pověřen zednáři na vypracování nového dějepisu, který by vylíčil katolickou církev jako největší zlo v dějinách. Ihned po jeho vydání byl s úspěchem vyvrácen celý jeho dějepisný spis, avšak osvícenští panovníci taktéž pod vlivem nebo sami zednáři neměli zájem, aby se toto výhodné dílo zničilo a tak se propaguje a na něm staví téměř až dodnes. Další vyvrácené dějepisné dílo pochází z pozdější doby od odpadlého biskupa, zednáře Hontheima píšícího pod pseudonymem Febronius. Doporučuji v této souvislosti kvalitní výcuc Círevní dějiny od Radomíra Malého nebo dějiny Franzena.

Už jen ke Karlu Velikému a evangelizaci Pruska jen to, že je velice lákavé spojovat Christianizaci Evropy v intencích církve a dobývání panovníky pod zástěrkou Christianizace.

A je také nesmírně důležité brát na zřetel tehdejší krutost celé doby. Nelze posuzovat činy z pohledu racionálního a líného člověka 21. století. Je nutné se vžít do tehdejší doby, což je velice těžké, pokud člověk nemá veliké znalosti o křesťanství nebo není sám věřící.