Okrádat mrtvé je hanebnost

Krádeží se rozumí tajné odnětí cizího majetku proti rozumné vůli majetníkově. Tak nás vyučuje katolický katechismus [1].

Zesnulý papež sv. Pius X.Česká-grafika.cz

Nesmíme bližnímu škoditi: na životě, na nevinnosti, na majetku, na cti a na tom, co mu náleží. Toto všecko zakázal Bůh v posledních šesti přikázáních božích. Kdo se jen proti jedinému tomuto přikázání těžce proviňuje, nemá žádné lásky k bližnímu. [2] Všecko dobré nebo zlé, jež činíme bližnímu, Činíme Samému Kristu ; nebot Kristus praví: „Co jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste Učinili.” (Mat. 25. 40.) [3] Mrtvé pochovávati jest skutek milosrdenství; [...] My křestané máme úctu před mrtvolou, poněvadž víme, že jednou vstane z mrtvých. Proto církev pochovává mrtvolu se slavnými obřady [4]. Tělo svátečně oděné se položí do rakve. Do rukou se vloží křížek. Křížek připomíná: Dokud zemřelý žil, měl rád Pána Ježíše. [...] Ruce se ovinou růžencem. Ovinutý růženec všem připomíná: Rád se modli a měj rád Pannu Marii. Ber do rukou růženec, dokud jsi zdráv rád se ho modli, aby ti jej po tvé smrti mohli bez rozpaků ovinout kolem tvých ztuhlých rukou [5].

Jistě se mnou budete souhlasit, že tyto povinnosti vyplývající ze slov katolických katechismů se týkají každého katolíka. Týkají se mne, Vás čtenářů, zasvěcených osob, kněží, biskupů a papežů. Jak si potom máme vysvětlit promluvu současného svatého otce papeže Františka, ve které se svěřuje, že spáchal odporný zločin krádeže na zemřelém knězi? “…Tu jsem uviděl, že drží v rukou růženec… A hned mne to napadlo – tedy vlastně to napadlo toho lotra, kterého všichni nosíme v sobě – a zatímco jsem upravoval květy, uchopil jsem křížek toho růžence, trochu jsem zabral a odtrhnul jej. A v té chvíli jsem se na něho podíval a řekl jsem: „Dej mi polovinu svého milosrdenství.“ Pocítil jsem něco silného, co mi dalo odvahu to učinit a říci tu modlitbu! A potom jsem ten křížek vložil sem do kapsy…” [6].

Otázkou je, proč nám to papež sdělil. Možností může být více. Například nám to mohl říct jako příklad, který je nehodný následovat. Potom by měl ale toto důležité napomenutí dodat. Nebo nám to říkal, aniž by si uvědomoval, že spáchal zločin, který je i v očích nevěřících hanebný. Anebo nám to říká z jiného důvodu. Osobně si myslím, že je to Boží Milost, která dovolila svěřit se papeži Františku celému katolickému světu, který se mnohdy snaží chybné kroky papežů omlouvat nebo “vhodně interpretovat.” Dle mého názoru je toto skutečně Boží Milost pro ty věřící, kteří konzumují každé slovo vycházející z úst duchovních jako posvátné, nedotknutelné a pravdivé. Posvátné, nedotknutelné a pravdivé je pouze to, co se shoduje s katolickou vírou. Tuto rozlišovací schopnost má mít každý katolický věřící, který užívá rozumu. Jsou tedy slova papeže Františka hodná následování, pochvaly nebo jsou to spíše slova, za která by se měl každý člověk stydět a litovat? Samozřejmě, že takového hříchu, který papež František popsal, je nezbytně nutné litovat a prosit za odpuštění ve svátosti pokání.

Nenabádám k žádné rebelii proti svatému stolci – jsem katolík – a rozhodně nenabádám k tomu, abychom lámali nad papežem Františkem hůl. Vybízím k non-stop vytrvalé modlitbě spojené s obětí za tohoto špatného papeže Františka, který nemá ani čistě lidský stud a bez okolků přiznává, vědom si svého postavení, že páchal jako kněz (?biskup?) takovýto hřích a ještě má tu drzost, že se honosí tím, jak ho (ukradený křížek) stále nosí při sobě. Kéž by mu připomněl spíše, že spáchal těžký hřích, ze kterého se zřejmě ani nevyzpovídal, a vybídl ho k pokání.

Jen připomínám, že těžkým hříchem, konkrétně ‘cizím hříchem’, se proviňuje ten, Kdo hřích jiného vychvaluje, kdo ke hříchu jiného mlčí a kdo hřích jiného hájí. [7]

Kyrie, eleison! Kriste, eleison!! Kyrie, eleison!!!

____________________________________

[1] SPIRAGO, Franz. Katolický lidový katechismus. II, Mravouka. 2. vyd. Olomouc: Promberger, [1910]. 299 s. Knih. Kazatele; 8-9., str 147.
[2] tamtéž, str. 19.
[3] tamtéž, str. 20.
[4] SPIRAGO, Franz. Katolický lidový katechismus. III, O prostředcích milosti. 2. vyd. Olomouc: Promberger, [1911]. 228 s. Knih. Kazatele; 8-9., str. 194.
[5] TOMÁŠEK, František. Katechismus katolického náboženství. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1955. 149, [5] s., str. 40.
[6] http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19728 [7] TOMÁŠEK, František. Katechismus katolického náboženství. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1955. 149, [5] s., str. 132.