Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Voda pro psa a světová česká kuchyně.

První restauratér, který si dal jako moto svého byznysplánu „Pro zákazníka všechno“, byl Caesar Ritz. Shodou okolností jsem nedávno navštívil jeho rodnou vísku Niederwald ve švýcarském kantonu Walis, tak si to pamatuju. A vy si možná pamatujete na obdobný slogan, se kterým přišli za socialismu naši soudruzi. Náš zákazník náš pán. Jenže křičet do světa nějaké heslo nestačí. Navíc, u nás to tehdy bylo dosti složité, protože v červenci se namísto sezónní zeleniny podávala čalamáda, a co se neprodalo v pátek, z toho se v pondělí udělal český karbanátek.

             Je léto a já sedím na zahrádce v restauraci U labutě na kraji Michelsko-kunratického lesíka. K jídlu žádám obyčejnou kohoutkovou vodu. Číšnice však vrtí hlavou. Voda se podává jen v lahvích. Vlastně lahvičkách. Odmítám a jdu si načepovat na toaletu. Je to přece stejná voda, jako z kohoutku v kuchyni. Sklenku mám, objednal jsem si totiž lahev vína. To už bych možná zasloužil trochu té pozornosti, jenže číšnice neříká nic a já vycítil, že jsem se stal předmětem jejího pohrdání. Po chvíli za stůl usedly dvě dámy s dvěma labradorskými retrívry. Z huby jim plandavě visel slintající jazyk a oba byli ztělesněná žízeň. Servírka neváhala a bezbranným tvorům přinesla dvě velké misky vody z vodovodu. „Promiňte,“ osmělil jsem se, “mohla byste mi přinést totéž, co těm psům?“ Mladá žena mi ukázala bělmo ve svých očích a vyměnila si se svou kolegyní stoly. Nepřišla přece do práce předvádět to nejlepší, co v ní je, ale vydělat peníze. A ty se nejvíc točí na dvoudecové lahvové vodě, která má cenu pár korun a je bez chuti a hmatu, na rozdíl od té kohoutkové. Pes si flašku nekoupí, člověk ano. A tak – náš pes, náš pán. A já chci panu majiteli U labutě říct: kdybych měl já restauraci, choval bych se k hostovi jako k někomu, kdo přijde ke mně domů na návštěvu. Chtěl bych zkrátka, aby mne měl rád a rád ke mně chodil. Jenže k němu evidentně nechodí rádi ani jeho zaměstnanci. Vše mi připomíná ono socialistické: „Nedej bože, aby nám do té naší hezké hospůdky přišli nějací hosté…“

                   Sedím v pizzerii Ristorante Palomino poblíž stanice Pražského povstání. Vodu raději nežádám, mám hlad a nechci se naštvat. Přesto – když na dotaz neobsahující sloveso: „A k pití?“ Odpovím „Nic“, stávám se nevítaným hostem. Jídlo zapiji dvojkou rozlévaného údajně francouzského chardonnay, které má víc kyselin než vlašák z Blatničky a sudovou dochuť. Volím raději modrý portugal tuzemské produkce. Při jeho výrobě se zřejmě zase přiučoval nějaký mladý chemik, a tak se jdu, jak je mým zvykem, napít kulturního nápoje na toaletu. Skleničku přece mám. „A k jídlu?“ (Číšník evidentně trpí odporem ke slovesům) Rizoto. Prý italské. Rýže byla uvařená dobře, cožpak o to, ale uprostřed ní se v kari omáčce ze sáčku válely kusy právě rozmrazené a uvařené zeleniny. Cena kolem sto třiceti korun. Kdyby tohle někdo zplodil v ristorante v Itálii, dostal by asi padáka. Inu, český kuchař vykoumá italskou kuchyni tak jako já jsem převezl servírku od Labutě toaletní kohoutkovou vodou. Ale co tím chci říct: český konzument nechodí do pizzerií či do čínských ani českých restaurací kvůli kvalitní stravě či obsluze. On si vybírá podle prostředí. Hledá místo, „kde se dobře kouří“. Ta pizzeria, o které je řeč, totiž dobře vypadá. Stěny jsou obloženy imitací kamene, v rohu je kýčovitá obýváková fontánka s tryskající kohoutkovou vodou (jen si načepovat) a na jídelním lístku jsou samá italská slovíčka. Na talíři však české suroviny továrního typu a personál s českým přístupem – obsloužit hosta je potupa nikoli radost. Caesara Ritze na vás! Platil jsem kartou. Na displeji se nejdříve objevila nedůstojná somrající věta, kolik že chci dát spropitného. Když se mi ji konečně podařilo přeskočit, byl jsem předmětem stejně velkého pohrdání jako U labutě. A jen pro pořádek: když už si tady hrajeme na Itálii, tak by měl číšník předložit účet na tácku, já na něj pak kartu, a když mi ji číšník vrátí, nechám na tácku spropitné. Jako v Itálii.  

                Marně přemýšlím, proč se necháme takto balamutit. Proč se stydíme říct, že nebudeme vkládat do svých vnitřností to, co nechceme, proč mi nechce šéf podniku dát to nejlepší, proč nejsem zákazník – pán, když platím.  Nadáváme na politiky a manažery státních podniků pro jejich nehorázné obohacování se z našich peněz. Ale sami se dobrovolně necháme odírat a  vůbec nám to nevadí.  

              Většina takzvaných mezinárodních kuchyní je u nás falešných. Je to normální „fejk“. Protože cizí kuchyně, to není jen jíst hůlkama. To je i surovinami a přístupem. Chci za své peníze kvalitní zboží stejně jako majitel restaurace nebo číšník, když jdou nakoupit například fotoaparát. Ten jde aspoň vyměnit, ale co s nekvalitními poživatinami či přístupem? Číšník vyměnit jde, ale jídlo…? No, to lze v krajním případě vrátit, ale vyměnit?

 

Autor: Martin Severa | čtvrtek 5.1.2012 20:43 | karma článku: 19,35 | přečteno: 1020x
  • Další články autora

Martin Severa

Víno prodávané v supermarketu obsahuje mléko

Víno je živý organismus. Obsahuje několik stovek různých druhů látek, většinou ve stopovém množství, které neustále bojují mezi sebou a rvou se i o trochu toho kyslíku, který v lahvi zbyl. V aroma pak cítíme látky, které ve víně nejsou, přesto je víno umí velice přesvědčivě napodobit: citrusy, fialky, lesní ovoce, kopřivy atd. V chuti pak nalézáme hořkou čokoládu, sušené švestky, ostružiny či višně. A ochutnáme-li po roce stejnou šarži, víno nikdy není stejné. Mění se. Někdy zvítězí sušené švestky nad lesním ovocem, někdy se objeví zcela jiné aroma a jiná chuť – výsledek toť boje mezi konkurenty. Jedna z látek, která ve víně nikdy nevznikne je mléko. A přesto se na jedné lahvi tuto informaci dočtete. Zakoupil jsem ji v prodejně Tesco v Dolních Břežanech. Chablis, dovoz z Francie (jak jinak). Jednoduché víno, které si na nic nehraje, příjemné denní pití. A asi také hodně zdravé, ovšem nikoli kvůli vitamínům či taninům. Na zadní pomocné etiketě pro české spotřebitele je napsáno: obsahuje siřičitany a mléko. To první slovo je v pořádku, to druhé práce diletanta. Aniž bych něco vysvětloval, uchýlím se k prosté citaci: „Jablečno-mléčné kvašení je biochemický proces, při kterém se mění kyselina jablečná na kyselinu mléčnou a oxid uhličitý.“ Nutno dodat, že tento proces může, ale nemusí ve víně nastat – vše záleží na vinaři. Marně jsem tuto větu citoval osobě mně blízké, vína neznalé. „Já prostě víno s mlékem pít nebudu,“ zněla odpověď. Zaklínadlo „psali to přece v novinách“ pořád platí. Jediné, co mne může těšit, že dovozce Neubauer a syn, který na svých stránkách tvrdí, že chce být mezi nejlepšími co do výběru vín, spolehlivosti a servisu, si alespoň trochu nařezal větev, na které sedí. Neboť právě on je za takovou informaci zodpovědný. A potravinářská inspekce? Ta má dost starostí s falešnými lhůtami spotřeby, salámy bez masa či jogurty „bez tuku se zvýšeným obsahem vitaminu A“. Dodatek: Obchodníci brutálně hřeší na to, že českému národu je úplně jedno, co jí a pije, hlavně když to moc nestojí. Jídlo je primárně na to, aby se jím zacpal žaludek a víno na to, aby se motala hlava. To, že by mohlo vkládání uhynulých živočichů do dutiny ústní či polknutí ušlechtilé tekutiny zvyšovat kvalitu života, nás ještě nenapadlo. Jistěže, šetříme všichni. Jenže potraviny nám projdou celým tělem. Tak se k nim chovejme s úctou. Martin Severa

20.2.2012 v 21:27 | Karma: 5,55 | Přečteno: 1517x | Diskuse| Ostatní

Martin Severa

Pryč s českým Merlotem, ať žije Vavřinec a vlašský salát se dvěma r

Můj dědeček byl ročník 1897 a svou pubertu strávil v zákopech na frontě. Můj otec 1927 a pubertoval za okupace. Moje puberta pak přišla se vstupem Varšavských vojsk, což byla docela „výhoda“, protože jsme byli na jedné názorové lodi s rodiči a nadávali na Rusáky. Když jsme je porazili v hokeji, vzájemně jsme se objímali a na pubertální odpor nebyl čas. Ani v následné normalizaci. Čímž ovšem nechci popírat obsah filmu Občanský průkaz, kde nespoutanému řádění hormonů nezabránil ani tatínek hrdina. No, lepší generační posloupnost byste si nemohli přát...

8.1.2012 v 22:59 | Karma: 15,70 | Přečteno: 972x | Diskuse| Ostatní

Martin Severa

Svobodu medvědům

Existuje typ vína, pro které se nadchnete v místě. Když ho přivezete domů, bezradně sedíte nad otevřenou lahví a po odchodu hostů, kteří si raději řeknou o kávu, ho vylejete do záchodu. Pro mnohé je takovým příkladem řecká retsina či jiné nápoje, například aperitiv uzo nebo francouzský pastis. Mluvím tady o chuťových zvyklostech nikoli o nekvalitních nápojích. V domorodém kraji mají tradici a nám nechutnají, protože jsou jiná. Jiný je ale i svět, který je obklopuje. A když se vydáváme do neznámých krajů, chceme ten svět přece poznat, odnést si zážitky a podělit se o ně se svými přáteli. Většinou se tak děje prostřednictvím fotografií. Já to zkouším s vínem. Když se napiju, vybaví se mi vůně toho kraje a ve svém vnitřním světě si díky chemickým procesům prožiju hezké chvíle intenzivněji než při pohledu na nevonící fotografii. A vůbec mi nevadí, když mým hostům víno z onoho kraje nechutná. Oni tam nebyli.

4.1.2012 v 23:01 | Karma: 9,26 | Přečteno: 789x | Diskuse| Ostatní

Martin Severa

Mýtus jménem Moravské sudové

10.dubna 1663 seděl třicetiletý anglický prozaik Samuel Pepys v krčmě Royal Oak Tavern v centru Londýna a popíjel jako už tolikrát víno. Do svého deníčku si tehdy poznamenal: „Pil jsem francouzské víno zvané Ho Bryan, které mělo tak jedinečnou chuť, že jsem se s podobnou nikdy nesetkal.“ Ano, pan Pepys pil víno z dnes proslulého Chateau Haut Brion a byl první člověk, který označil víno z Bordeaux jménem usedlosti, kde bylo vyrobeno. Chateau Haut Brion je tak dodnes prototypem vína typu Chateau.

5.4.2011 v 10:06 | Karma: 16,08 | Přečteno: 1394x | Diskuse| Ostatní

Martin Severa

100.výročí dvojího povstání šampaňského lidu

Letos na jaře je tomu sto let od „dvojího“ povstání vinařů kraje Champagne. Tradiční bublinkový nápoj známe všichni, jeho historie už tak známá není. Bublinkové víno existovalo dávno před Domem Perignonem, ale ještě to nebylo to pravé šampaňské. Jeho svěžest a aroma rychle vyprchaly, a tak se muselo co nejdřív strčit do lahví. Na to však bylo příliš mladé, a tak chtělo rychle ven. Rozbíjelo tenké lahve anebo vystřelovalo špunty. Vinaři o něm říkali, že je ďábelské anebo skoč špuntové.

18.3.2011 v 22:14 | Karma: 8,68 | Přečteno: 1128x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí

26. dubna 2024  12:04

Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...

Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030

24. dubna 2024  21:21

Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...

Počkej na mě! Vyprovodil tátu do války, jeho fotka otevírala peněženky

1. května 2024

Seriál Jeho rozzářená tvář bývala za druhé světové války vystavena v každé třídě a kanadským žáčkům...

Bijec migrantů živoří. Salvini zamrzl v minulosti, spásu hledá v bájném mostu

1. května 2024

Premium Někdejší hvězda italské krajní pravice Matteo Salvini politicky živoří. Jeho strana Liga před...

Strach z problémového nájmu? Majitelé bytů mají získat garanci za nájemníky

1. května 2024

Premium Stát chce motivovat majitele nemovitostí k poskytování bydlení i rizikovým nájemcům. Pronajímatelé...

Dvacet let v Unii řečí čísel. Češi dominují v kaprech, letí také Erasmus

1. května 2024

Dvě dekády po vstupu do Evropské unie je co se týče peněz Česko více než bilion korun v plusu. Z...

  • Počet článků 18
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1434x
Narodil jsem se vinařském kraji a dodnes tam bydlím. Víno jsme poznal i z pohledu francouzského konzumenta, když jsem před časem učil na lyceu v jihofrancouzském Nimes. Ten o něm ví mnohem víc než to, že se po něm točí hlava. Vždyť víno je tam součástí tělesné kultury. Chci, aby tomu tak bylo i u nás. Aby český spotřebitel už nebyl obětí marketingových hrátek obchodníků. Aby pochopil, že víno není to samé jako nápoj vinného typu.

Seznam rubrik