100.výročí dvojího povstání šampaňského lidu

        Letos na jaře je tomu sto let od „dvojího“ povstání vinařů kraje Champagne. Tradiční bublinkový nápoj známe všichni, jeho historie už tak známá není. Bublinkové víno existovalo dávno před Domem Perignonem, ale ještě to nebylo to pravé šampaňské. Jeho svěžest a aroma rychle vyprchaly, a tak se muselo co nejdřív strčit do lahví. Na to však bylo příliš mladé, a tak chtělo rychle ven. Rozbíjelo tenké lahve anebo vystřelovalo špunty. Vinaři o něm  říkali, že je ďábelské anebo skoč špuntové.

První člověk, kterého napadlo, že s tím něco udělá, byl právě benediktin Dom Perignon. Zpočátku se jen snažil, aby lahve nestřílely. Použil na ně silnější sklo a korkový špunt připevnil provazem namočeným v oleji. Po nějakém čase chtěl bubliny v lahvi udržet popužitím vhodnějších odrůd a technologii postupně zdokonaloval. Šumivé víno konečně v lahvích vydrželo a nikam neutíkalo. Legenda ovšem vypráví poněkud záživnější historku: Šampaňské pro velký svět objevili Angličané, kteří v Champagne nakoupili víno v sudech, protože doprava v lahvích byla problematická. Nechali ho tam přes zimu a na jaře, když se oteplilo, začalo víno opět kvasit, sudy bouchaly a pravé šampaňské bylo na světě. Prvním velkým konzumentem byla milenka krále Ludvíka XV. madame Pompadoure. Kupovala 200 lahví ročně a prohlašovala, že je to jediné víno, po jehož vypití je opilá žena stejně krásná jako zastřízliva.  

            O dvě stě let později to v kraji šampaňském bouchalo zase.  V roce 1911 zde zuří dvojí boj. Jeden vedou vinaři z Marne proti obchodníkům, druhý vinaři z Aube za znovu zařazení do oblasti Champagne Tento departement byl vládním dekretem ze 17.prosince 1908 z této oblasti vyčleněn, naopak přiřazen byl departement Marne a část Aisne. Pojďme nejdříve k vyhoštěncům z Aube. Po dvou letech poctivých písemných žádostí vinaři zjistili, že to nemá cenu a vyhlásili daňovou stávku. V některých obcích se srocují davy a městští zastupitelé raději podávají demise. Vinaři pobíhají ulicemi a mávají rudými prapory, což je ostatně ve Francii letitým zvykem. 19.března se v Polisot shromáždilo na 4 tisíce vinařů. Dávají se na pochod směrem k podprefektovi Bar-sur-Seine, aby mu předali demise městských radních. Někteří vinaři byli ozbrojeni malými hrobkovacími motyčkami, které narovnali a zabrousili do špičky, aby jim v případě potřeby mohly posloužit jako kopí.

        Ve stejný den pochodovalo na podprefekturu v Bar-sur-Aube sedm tisíc lidí s daňovými formuláři. Nespokojení vinaři pak formuláře před úřadem zapálili spolu s figurínami předsedy Rady a senátora za departement Marne. Mávali přitom cedulemi s nápisy „Champagne patří Champaňanům!“. Ovšem největší demonstrace  se odehrála 9.dubna v Troyes. V ulicích a na náměstích se tísnilo dvacet tisíc lidí! Nakonec, vinařských obcí je v Bar-sur Aube na dvě stovky a v Bar-Sur-Seine tři sta. Představte si ty průvody, které táhly na Troyes pěšky celé dva dny! V rukou své upravené motyčky, brašny a soudky, někteří třímali rudé vlajky či krepové trikolory a každému byl přidělen kulatý odznak s vyrytým nápisem „Champaňané jsme byli, Champagnané jsme, Champaňany zůstaneme a tak to bude.“ A když pochod, tak hudba, a když hudba, tak Internacionála, což je ve Francii také letitým zvykem. Polehčující okolností budiž, že se hrála vinařská verze. Vinaři nakonec svá motyčková kopí nemuseli použít. Úřady se zlekly a 11.dubna senát rozhodl ve prospěch vinařů z Aube: odstoupil od dekretu, který departement Aube vyřazuje z oblasti Champagne. Teritoriální omezení prý „zasévalo nesváry mezi Francouzi“. A jak dopadli sousedé z Marne?

           Po fyloxerické krizi přiváželi obchodníci do regionu vína z Tourraine, Roussillonu a ze Španělska. Drobní majitelé nedávno obnovených vinic se museli spokojit s pouhým prodejem svých hroznů za cenu diktovanou obchodníky. A to nestačilo ani na přežití. Vinaři byli tak naštvaní, že přeskočili formální vyjednávání a šli rovnou na věc. V obci Damery nejprve vyplenili dům jednoho z obchodníků. To víte, ono takové vinné rabování má něco do sebe. Byl leden, ve sklepích docela teplo, mladého vína bylo dost, a tak se nazítří opět všichni hezky sešli a vzali si sebou i manželky. Dav si to namířil ke sklepům jistého pana obchodníka Bertheta. Pro případ, že by museli jeho sídlo obléhat, táhli sebou několik kanonů, kterými jinak stříleli do mraků přinášejících krupobití. Páni domácí ale utekli, a tak rebelanti zničili dvě stě sudů a nechali z nich vytéci šest tisíc litrů vína. Když dílo zkázy dokončili, zazpívali si  Internacionálu, aby nevyšli ze cviku, a odešli.  Alespoň ti, kteří ještě mohli chodit. Jenže vláda na ně za pár dní poslala vojsko. Nu což, vinaři se ozbrojili vším, co měli po ruce. Do předních linií postavili protikroupová děla a za nimi stáli pěšáci s předělanými hrobkovacími motyčkami. Namísto barikád posypali ulice střepinami z rozbitých lahví, aby zabránili útokům jízdy. Ovšem ani tady ke skutečnému boji nedošlo. Obě strany na sebe jen pokřikovaly. Vydrželo jim to až do dubna, kdy vláda vydala přísné nařízení ve prospěch místních vinařů.

               V obou departementech tedy vyhráli vinaři. Připijme si tedy o sto let později pravým šampaňským a vzpomeňme si na ty, kteří o dobré jméno šampaňského bojovali motyčkami a kanony. Možná nám bude víc chutnat.