Víno s falešným příběhem

Byl jsem nedávno pozván na prezentaci a degustaci moldavských vín. Těšil jsem se, že si rozšířím obzor o další poznatky. Stalo se, ale poněkud v jiném smyslu. Mé cesty za vínem mne už dovedly k všelijakým zvláštnostem, ale ještě nikdy jsem nepil víno, které má tradici starou jeden milion let. Pokud jste zapochybovali, souhlasím. Jenže jak naložit s informací, která zazněla na oficiální tiskové konferenci z „oficiálních“ úst? Nezbylo mi nic jiného než přehodnotit dobu existence člověka kromaňonského a zasadit dobu kamennou do jiných časových dimenzí. Beztak to mám jen z knížek.

Ale což, vždyť na konci dlouhých mudrování o víně je stejně láhev, která se musí vypít. A buď chutná nebo ne. Binární jednička a nula. Milion nemilion. Důležité je, co je v lahvi dnes. A tady je možná ten zakopaný pes. Chutná nechutná není v mnoha případech záležitostí majitele chuťového pocitu, tedy člověka, který víno pije. Každý přece není od přírody vybaven schopností rozeznat. A tak musí nastoupit vysvětlovači chutí, z nichž někteří jsou převlečeni za someliéry. Vždy jsou ochotní vysvětlit, že právě tento chuťový tón podobný tlejícímu listí u hřbitovní zdi je ten správný animální buket vycházející z minerality půdy. Bezbrannému konzumentu-začátečníkovi pak snadno vysvětlíte i lahodnost Ostravského kahanu či Pražského výběru. Jen si vzpomeňte na dobu, kdy jsme tato vína pili. A jak nám chutnala! A naopak nám nechutnalo to, co by chutnat mělo! Pamatuji si, jak jsem ještě v době socialistického temna přivezl do Blatnice pár lahví francouzského bílého vína. Jeden vinař ho tam vyprskl z úst a zbytek lahve ostentativně vylil. Prý to má stařinku a žádné kyseliny. Byl to Viognier ze severní Rhony… No, moc srovnání jsme, pravda, neměli. Jak ale máme poznat, která chuť je „lepší“ či „ušlechtilejší“? Je vůbec nějaká norma? Svého času to byla „sudová vína z Moravy“ prodávaná v pražských vinárnách. Křivila ústa a lámala vaz a nám to chutnalo. Byla to lepší chuť. Pak sem pomalu začala pronikat vína z vinařských zemí, kterou při vší úctě fakt nejsme, i když máme dobrá vína, a my zjistili, že to, co nám chutnalo, už nechutná. Pak nastoupil chilský barik, doposud chuť nepoznaná, a my kupovali vše, do čeho zkušený vinař-chemik strčil autogenem ožehnuté piliny. Chutě se spolu s víny vytříbily a my už teď víme, že víno má tisíc vynikajících chutí zrovna tak jako tisíc špatných. Ale také je to denní nápoj a i stolní víno ve své nejnižší kategorii může být poctivé a lahodné.

Na prezentaci moldavských vín jsem očekával, že objevím nové chutě, pro mne novou vinařskou oblast a nové odrůdy. Že prostřednictvím chutí, které vyznává místní obyvatelstvo, poznám jejich mentalitu. Že mi jejich víno bude vyprávět příběh o tom, kde réva rostla a jak o ni vinař pečoval. Chtěl jsem poznat, co Moldavanům chutná a jestli to bude chutnat mně. A byl připraven jejich chutě respektovat. Vždyť gastronomie národa kopíruje jeho historii. V Číně jedí psí maso, v Japonsku si pochutnávají na syrových rybách, ve Francii pojídají hlemýždě a žáby. A pijí tomu odpovídající nápoje.

Já byl zvědav na to, jak chutnají místní moldavské autochtonní odrůdy Rkatsiteli a Fetesca.  Namísto toho jsem se dověděl, že moldavský Cabernet Sauvignon je stejně kvalitní jako všude jinde, že Sauvignon blanc umějí udělat mnohdy lépe než ve Francii. A v uších mi zněla slova španělské enoložky Isabele Mijares: „Proboha, proč na Moravě vyrábíte Merlot či Syrah? Za prvé nikdy nedosáhnete takové kvality, jako ve Francii,  za druhé chci poznat odrůdy, které od pradávna pěstovali vaši předci a které jsou pro váš region charakteristické. Máte přece Vavřince a Frankovku, ne?“

Byl jsem zvědav i na jiné věci. Chtěl jsem například vědět i něco o legislativě. Zda v Moldávii existuje systém apelací, zda se klasifikuji vinice podobně jako ve Francii, zda na základě bonity a charakteru půdy může vinař vysadit jen určité odrůdy, či zda mu stačí, aby byla rostlina zapsána v odrůdové knize jako u nás. Bylo mi však vysvětleno, že víno se vyrábí v souladu se zákonem a že stát výrobu vína podporuje. Tedy dotuje. A že metoda champagne v případě šumivého vína znamená, že víno zraje v lahvi, což musí být uvedeno na etiketě…Vína byla zbavena svéprávnosti a vybavena jednotnou globalizační nechutí. Nepoznal jsem nic, co by ho charakterizovalo. Neřeklo mi o svém stvořiteli-vinaři ani slovo. A nad sklenkou červené tekutiny se vznášel hlas moderátorky, která radostně avizovala možný příchod odborníka na víno z televize Nova Radka Džona. A nebyla to prosím žádná Moldavanka.Představitel mamutího koncernu na tovární produkci vína pak všem novinářům sdělil, že psát pravdu je naše povinnost. A že bude rád, když ji někdo napíše i o moldavských vínech. Myslím, že by ten člověk měl volit svá slova pečlivěji. Konflikt zájmů, tedy zmítání se mezi snahou o nezištné objektivní hodnocení a zištným, účelovým vychvalováním produktu, je jev, kterému se nevyhne žádný časopis o víně. Alespoň u nás. Dobrá, beru, existenční důvody se dají pochopit. Nicméně tato moje zkušenost ve mně zanechala natolik silný dojem, že ji nemohu jen tak přejít. Vždycky jsem byl přesvědčen, že největší průšvih je víno bez příběhu. Jenže tohle je horší. To víno má falešný milionový příběh. A na závěr ještě poznámka pro mírně zasvěcené: Kaorskoje je víno z Cahors a říkal mu tak Petr Veliký. Kagor je víno z Moldávie. Je v tom dost velký rozdíl.