Sportovní bulvár? A co jiného?

...problesklo nedávno Jakeovi hlavou. A pustil se do vydávání deníku Minuty mistrovství. Kdo je Jake? Koordinátor sportovního programu hlubockého baseballového klubu Ing. Jan Pirgl, spoluorganizátor Mistrovství Evropy žáků v baseballu 2008 v Hluboké nad Vltavou. Co jsou Minuty mistrovství? Česko-anglický deník, který vycházel od 13. do 18. července v nákladu 80 výtisků. Osmičlenná redakce byla složena z dobrovolníků, kteří pracovali od rána do večera. Jake sám spal dvě hodiny denně, aby bylo všech osm stran vždy včas připraveno k rannímu tisku.  Všechna vydání naleznete na webu http://baseball.hluboka.cz/. Jako redakčnímu kolegovi, poskytl mi Jake rozhovor pro můj blog.

Zuoivý šéfredaktor Jan Pirgl ve svém revíru. (c) Martin Pokorný

Kdy jsi přišel na ten nápad udělat Minuty mistrovství?

Na ten samotný nápad mě přivedla moje přítelkyně, když přivezla deník z nějakého divadelního festivalu. Moc se mi to líbilo, ale hned jsem si řekl, že se z toho zblázním. Teprve týden před mistrovstvím padlo definitivní rozhodnutí, protože jsem se bál, že moje presscentrum nebude mít co dělat, když bude vydávat jednu tiskovou zprávu denně.

Musels lidi přemlouvat, aby se k tobě přidali?

To bylo to největší překvapení. Všichni říkali, že to je super nápad, že do toho jdou. Myslím si, že ty lidi nevěděli, na co kejvaj, představovali si, že napíšou pár článků, nebo někdo napíše pár článků, nebo se napíše pár článků.

Proč osm stránek?

Aby to vypadalo trochu jako noviny a ne jako oběžník pana ředitele. Šablona byla připravena na dvanáct stran, ale při práci na prvním vydání jsem zjistil, jak dlouho se to naplňuje. Tam jsem taky zjistil, že jedna strana hotového deníku zabere zhruba hodinu formátování a úprav, takže nebylo reálné dělat přes noc víc. Bez ohledu na to, v jaké fázi to bylo, trvalo to vždy stejně dlouho. Chtěl jsem, aby to bylo zajímavé.

Co bylo nejtěžší?

Zvládnout stavy, kdy mi zbývalo naplnit ještě dvě a půl strany a nějak si s tím poradit. Nakonec se ten materiál vždycky našel. Materiálu bylo dost, ale nemáme s tím zkušenosti. Celý den jsem vždycky vykřikoval, ať je toho co nejvíc, ať všichni píšou. Možná nejtěžší bylo přestat tohle vykřikovat. Neuveřejněná byla nakonec jen jedna křížovka, jinak se všechno zpracovalo úplně do mrtě.

Co bylo nejlehčí?

Ten materiál jsem nemusel selektovat, věděl jsem, že všechno bude použité a bylo by mi líto, vůči těm lidem, to tam nedat.

Co bylo nejsmutnější?

Krom toho, že to skončilo, protože v tom tempu jsem teďka žil a přece jenom jsem měl takový ty okamžiky druhýho čísla, na kterém jsem si dal nejvíce záležet, kde už jsme něco pochytili. Tam už jsem opravdu pracoval celou noc. A pak naše tiskárna předvedla něco, co pro mě nebylo dost dobře pochopitelné u profesionálů. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal, že to stojí spoustu energie a pak profesionální tiskárna nedokáže udělat vlastně rutinní záležitost, to mě mrzelo. Věděl jsem, že chci pokračovat, a byl jsem zároveň rozhodnutý obrátit se na nějakou jinou tiskárnu. Nakonec se ukázalo, že jsou schopni podat lepší výsledek v kratším čase, ale o jejich profesionalitě stále nejsem přesvědčený.

A co bylo nejveselejší?

Nejveselejší pro mě bylo pozorovat ruch v redakci, když člověk zrovna nemusí něco dělat a teď tam vidí ty „nenasraný“, zaujatý obličeje. Já jsem tam nad nimi stál ve své nečinnosti a jen jsem se ptal: Máš tohle? Máš támhleto? Tím jsem se bavil. To bylo vždycky mezi zápasy. Lidi to zvládali a to mě bavilo.

Byla všechna čísla rozebrána do posledního kusu?

Jakmile jsme to připravili ráno, začli to naši „kolportéři“ po dvou korunách prodávat, ale každé číslo bylo rozebráno hned a večer nám zbývala vždy jedna kopie, někdy ani to ne a nikde po stadionu se to neválelo. A chodili i Rusové, Ukrajinci a chtěli pár výtisků. Vždycky tam byly fotky z celého dění na stadionu i v zákulisí, několik textů v angličtině, jednou dokonce i v ruštině. Malý úryvek Evžena Oněgina. Medailonky zemí jsme se snažily vždy přeložit, kromě posledních. Je to škoda, ty medailonky byly dost netradiční, něco poskládáno z internetu, něco z osobní zkušenosti.

Tys v posledním úvodníku v posledním čísle poděkoval celé redakci takovým způsobem, že to bylo opravdu od srdce, bylo to těžký napsat?

To vůbec nebylo těžké napsat. Smysl tech minut byl pobavit čtenářstvo, ale i kdyby nebyl žádný čtenář, kterého to pobaví, tak je hlavní, že se baví alespoň ta redakce. Ten smysl byl naplněn beze zbytku. Smysl dobrovlnické práce při mistrovství nevidím v tom, že si tam lidi něco oddřou zadarmo. Jde o to, aby si to ty lidi užili, aby jim to něco dalo, aby neměli pocit, že nedostali nic zpátky. A oni dostali. Už jenom to že nebyli naštvaní, pracovali hodně a ani o tom nevěděli. To mě na tom bavilo. Já si práce té redakce velice cením. Měj jsem v úmyslu jim poděkovat osobně, ale poslední den jsem tam nebyl. Byl to tým dle mých představ a krom toho ukázal, že to je tým, se kterým bych uměl pracovat i v jiných situacích.

Čísla měla vývoj, měla souvislost, několik leitmotivů, které se táhly skrze všechny dny. A byla to legrace i pro mě. Při Mistrovství Evropy 2006 se žádné noviny nevydávaly, dobrovolníci byli většinou naštvaní a všechno dění se točilo kolem jediné osoby.

Chtěl jsem přesvědčit lidi, že ty věci můžou mít jiný rozměr. Chtěli jsme tomu dát jiný nádech, než před dvěma lety, kdy to byla spíš dřina. Nejvíc náš deník četli ti dobrovolníci, protože o nich se tam nejvíc psalo. Reagovali na redaktory, na články, a byl to důvod o něčem si povídat. Zozbíjí to blbou náladu. Diváci si to možná neužívali do té míry jako organizační tým. Uvědomili jsme si, že řídíme velkou skupinu lidí, kteří pracují opravdu zadarmo. Bylo to i poděkování těm lidem, že jejich práce byla vidět.

Nevadilo, jestli to bylo zaměřeno dovnitř nebo pro diváky. Sám se cítím jako někdo zvenku a přesto jsem si užíval každý článek. V každém čísle bylo něco, co mě bavilo, co se tam opakovalo, vtípky. Pro pozorného čtenáře to byl ráj.

Nevím, jestli ti za tohle někdo poděkoval. Já bych ti chtěl teď poděkovat za to, jaks to celé zorganizoval a jak jsi dokázal ten tým udržet pohromadě. Díky.