Předmaturitní přemítání

Většinou se lidi chtějí učit literární dějepis, který se samotnými díly má většinou pramálo společného. A tak doufám, že až mí studenti ve středu odmaturují a já v pátek pověsím učitelství konečně na hřebík (na jak dlouho asi?), že se pak literatura stane zase především mým koníčkem a že nebudu muset znát ani současné básníky ani životopisy slavných mrtvých.

(c) Martin Pokorny

Spoustu lidí se zcela zbytečně a o to samoliběji pachtí za životními osudy autorů, za jejich problémy, životními láskami, navštevují jejich rodné domy (takový Hus by mohl mít minimálně 3), kde zkoumají zaručeně autentické psací stoly a originální psací náčiní. Kdyby mohli, podívali by se tito badatelé určitě i do spisovatelských latrín, jestli tam nenajdou další autentické svědectví spisovatelovy přítomnosti. A já vám řeknu, co by tam badatelé našli. Stejné hovno jako v jejich pracovně. Každý literární text je totiž stylizace. To je základní premisa platná pro všechna literární díla. Autor není v díle přítomen. A kdo to nerespektuje, pravděpodobně nebude nikdy schopen prožít literární dílo jako svébytný umělecký text. Takový čtenář, který neumí číst nezávisle na autorově životě, se většinou stává závislým i na cizích interpretačních dogmatech. Takový čtenář budiž nazýván slepým.

Závislost na literárně historických dogmatech ochromuje literární požitek

Když se snažím zprostředkovat, že poezie má rytmus, lidi si často klepou na čelo a nebo to považují za příliš odvážné, ba drzé tvrzení. To přeci není prokazatelné, jak to tam můžete vidět? A tak si občas napíšu rytmickou básničku, párkrát si ji zarecituju a myslím si svoje.

Čas od času, spíš častěji než méně často napíšu něco, co se něčemu od někoho podobá. Máte pravdu, hranice mezi inspirací a „krádeží“ je velice tenká, obzvláště v našem kulturním kontextu, kde se tzv. originalita a původnost cení nade vše.

Přísahám, že jsem nikdy nic neopsal a ze současných básníků nikoho nečtu, neznám ani neopisuju. Mezi české básnické velikány počítám Seiferta, Šiktance, Holuba, Nezvala, Holana, Hrubína a jiná velká čítanková jména. To, co se píše teď, se stává pro mě subjektivně nepoživatelné - je možné, že se rodí velikáni i dnes, ale mě současná česká poezie opravdu nic neříká. V literární teorii se učím hlavně od Eca a potom vlastní četbou a vlastním rozborem textu, tím člověk pochopí nejvíc.

Děkuji JoC za inspiraci a za podnětnou diskusi, z níž jsem ze svých replik použil některé jako základ svého dnešního příspěvku.