Ráno v základním táboře pod
Madonnou di Campiglio uzavíral náš horský vůdce denní plán slovy: „To bude
dneska procházka, brnkačka. Večer přespíme v horách na rifugio Grafen a
sem se vrátíme zítra.“ Byl jsem v Dolomitech di Brenta se skvělou partou
lidí.
Takhle vyrabi mlhu Krakonosova konkurence.(c) Martin Pokorny
Brnkačka. Netrvalo dlouho a sunuli jsme se pomalu po uzoučké skalní římse, držíce se rukama řelezných lan. Byla to moje první via ferrata v životě. Bez varování, bez sedáku, bez pojištění. A naštěstí bez i výhledů do krajiny. Nesnáším výšky. A tak jsem si ani nepředstavoval, kam by se dalo spadnout. Po dlouhém a pozvolném stoupání jsme dorazili k průsmyku. To bylo asi 3000 metrů nad mořem. Nenápadně jsem naznačil, že mám s sebou Hrubína. Hm, to by bylo krásné.
Mlha poodhalila závoje a otevřela nám pohled do pusté krajiny. Skály hluboko pod námi a vysoko nad námi tu tvořily jakýsi kotel, jehož stěny pokrýval ledovec. Tam, kde vaří mlhu Krakonošova konkurence, se studentka operního zpěvu Edita dala do zpěvu. La Marseillaise. A několik dalších výprav zůstalo stát a poslouchalo tu krásně znělou modlitbu.
A večer nás na chatě Grafen navštívil pan Hrubín. Při západu slunce se skály v Dolomitech červenají. Tentokráte nám ozvěnou vracely zpěv křídlovky.
