Jak se cizinec naučí česky?

Mám to štěstí, že mám mezi svými přáteli několik géniů. Bohužel je málo příležitostí k setkávání, neboť jsou ponořeni do své práce v různých částech světa. Jeden dobrý přítel mě šokoval svým naprosto jedinečným způsobem, jakým se naučil česky.

(c) Martin Pokorny

Příběh, který budu vyprávět, je krátký, a tak si ho nechám až na konec, jenom napovím, že se odehrál před osmi lety ve Vídni. Od té doby uplynulo hodně vody a v mém životě se odehrálo mnoho jiných příběhů. Mezi nejzajímavější patřily mé kurzy češtiny pro cizince, s nimiž jsem začal v posledním roce svého studia. Zájem u cizinců žijících v mém rodném městě Hluboké nad Vltavou byl veliký, a tak jsem se do toho patřičně obul. Zajímavé bylo, že mé první studenty jaksi nezajímal bohatý skloňovací potenciál českých substantiv a shodné přívlastky adjektivní je přímo děsily a způsobovaly jim všemožné zdravotní problémy znemožňující jejich účast na kurzech.

Pochopil jsem, že s gramatikou se musí zacházet opatrně. Nejhůře na tom byli lidé, jejichž rodným (a mnohdy jediným) jazykem byla angličtina. Lidé žijící celý život s jedním pádem jaksi nebyli s to přijmout skutečnost, že my jich máme sedm. Ten pocit tak trochu znám. Marně jsem si lámal hlavu se španělštinou. Skončil jsem v první lekci, nemoha přenést přes své široké západoslovanské srdce, že sloveso být lze vyjádřit dvěma různými španělskými slovesy estar a ser. A také jsem pochopil, že česky se naučí jen ten, kdo opravdu chce a kdo upíše češtině svou duši.

Nikdy se ale nenaučíte cizímu jazyku dost dobře, nebudete-li v daném prostředí žít. Vaše motivace se zvyšuje s milostným poměrem. Pokud tento poměr přeroste do dalšího stádia, můžete se rovnou a bez obav přihlásit ke státní zkoušce. Nikdo z mých studentů si ale nikdy nelámal hlavu s historický vývojem češtiny. Nedělají to ani Češi. Studenty bohemistiky zkouška z historické mluvnice většinou přivádí na pokraj šílenství.

Tohle všechno vím dnes, ale nevěděl jsem nic z toho před osmi lety, když jsem ve Vídni potkal Steffena. Pocházel z té části Německa, které sám říkal Prusko. Žil ve Vídni, přednášel filosofii na univerzitách v Krakově a Vroclavi, samozřejmě v polštině. Část svých vlastních studií prožil v Itálii. Působil velmi nenápadně a skromně, dokonce i ve chvílích, kdy četl Hrabala a Čapka v originále. Nikdy jsem ho ale neslyšel mluvit česky. Jednou mi přinesl ukázat knihu s modrými deskami. „Jak se ti líbí?“ Pouhé vyslovení této otázky mi připomnělo schizoidní stavy spojené se zkouškou z historické gramatiky. Historická mluvnice češtiny patřila k jeho oblíbeným knihám.

A jeho metoda jak se naučil česky? Když už uměl perfektně polsky, osvojil si i základní (tedy všechny) poznatky historického vývoje polštiny. Pak si přečetl historickou gramatiku češtiny, jen tak pro zajímavost. Při četbě Hrabala musel trochu více přemýšlet. Jeho geniální mozek totiž „přepočítával“ novočeská slova do staročeštiny, odtud do staropolštiny (ve středověku si byly naše jazyky mnohem podobnější než dnes) a do moderní polštiny už to pak šlo samo - a té přeci rozuměl. Steffen popřel všechna pravidla učení se cizím jazykům, která mi fungují a která platí pro drtivou většinu smrtelníků stejně jako gravitace nebo odstředivá síla, a vytvořil si vlastní, naprosto sebevražednou, nepřekonatelnou a nenapodobitelnou metodiku. Steffen je pro mě génius.