Slovensko, od Hitlera k Putinovi

Nevím, čím to je, ale všiml jsem si zajímavé tendence. Sídlo Zla bylo v minulém století nejdříve rozdělené mezi Moskvou a Berlínem, přičemž německý národní socialismus nakonec sovětský komunismus překonal a lidská civilizace musela zakročit, aby ho vymýtila. Pak Zlo obrazně odešlo na východ a s mírnými přestávkami tam zůstalo dodnes. Asi tam mají lepší podmínky k tomu, aby mohlo pořádně zakořenit a rozvinout se.

Myšlenkové schéma obyvatel geopolitického prostoru mezi oběma bývalými centry se však víceméně nezměnilo, jen se přesunulo od západu na východ, od fašistických států jako byly Tisův Slovenský štát a Szálasiho Maďarský stát k Putinovu Rusku. Příklon k autokratickým typům vlády zůstal, pevná ruka silného vůdce občany těchto území dodnes fascinuje.

Od západu na východ tedy můžeme dlouhodobě pozorovat jakousi dělicí čáru mezi oblibou stranické parlamentní demokracie a autokratické samovlády, která se v dnešní době a v našem středoevropském a východoevropském prostoru situuje ne úplně zřetelně někde na území ČR a Polska. Někdy mám pocit, že ani u nás není nijak pevně ukotvená a ze dne na den se může posunout od Prahy na západ, nicméně část mých spoluobčanů, kteří se považují za součást západní Evropy a nepřejí si opět vstoupit do ruské vlivové zóny, je naštěstí pořád převažující.

Alarmující je pouze zvětšující se počet naivních snílků o jakémsi neutrálním mostu mezi západem a východem, o jakési iluzorní české cestě. Stejně alarmující je také vysoká obliba jednoho z představitelů oné autokratické tendence tatarsko-byzantského typu u nás, tedy nadnárodního korporáta Andreje Babiše a jeho poslušných loutek v hnutí ANO. Uklidňující je naopak skutečnost, že se naše společná cesta rozešla a nejsme již se Slováky ve společném státním celku.