Euro, koruna a fyzické peníze

Po novoročním projevu prezidenta republiky se celkem logicky rozpoutala diskuze o aktuálnosti přijetí eura v ČR. Argumenty jsou jak pro, tak proti, odpůrci společné evropské měny argumentují zejména další ztrátou státní suverenity a ztrátou lokální možnosti reagovat na změny globálního tržního prostředí pomocí České národní banky. O výhodách a rizicích si můžete něco přečíst třeba na stránkách Ministerstva financí, další rizika jako vyšší inflace a podobně jsou popsána na webu Businessinfo.

V eurozóně žiji od jejího vzniku a musím sice uznat, že se s přijetím eura ve Francii vše o něco zdražilo, protože všichni obchodníci při zaokrouhlování cen zaokrouhlili nahoru, nicméně časem se vše uklidnilo a € mně nijak nevadí, už tak nějak patří k mé sjednocené Evropě, kterou jako správný vlastenec považuji za nejlepší místo k životu na světě. I to tehdejší zdražení nebyla žádná velká katastrofa. Rozumím tomu, že pro odcházející generaci má ta naše koruna česká velkou symbolickou hodnotu, ale chtěl bych se dnes rozepsat o jiném aspektu celé záležitosti.

Poslední dobou jsem si uvědomil jednu věc. Fyzické peníze jako takové vlastně již vidím jen vzácně. Všechno v podstatě platím kartou a zásadní zlom asi přišel v dobách té chřipkové diktatury národního státu. Vlastně je mně již úplně jedno, jak ty bankovky a mince vypadají a jestli platím nějakou měnou A, nebo měnou B. K penězům jako takovým již přestávám mít citový vztah, už je nevidím, nedržím v ruce, hmat a zrakový dojem přestávají být dominantním společníkem peněz. A to je podle mne dost zásadní posun v jejich vnímání a jedná se o posun všeobecný napříč všemi generacemi, peníze se zvolna stávají neosobním a neutrální platidlem, jedničky a nuly někde na síti. Mám pocit, že se ve vyspělých ekonomikách jedná o trend obecný a že svět globálních financí k tomu směřuje stále více a více, i když jistá rizika to sebou rozhodně přináší, o čemž se rozepíši níže. Ty mladší mobil-generace již  fyzické peníze nepotřebují a jsou v tomto směru ještě radikálnější.

Ještě více jsem si to uvědomil na dovolené v Norsku, kde již vlastně bankovky a mince takřka neexistují a nikdo je nechce a to ani, když jste na trhu a chystáte se zaplatit pár korun za nějakou maličkost. Obchodníci odmítají bankovky a mince a vyžadují platbu kartou. Všechny platby se odehrávají bezkontaktně kartou, nebo za pomocí mobilu. V zemi, kde ještě existuje možnost zajít si na poštu pro důchod vyplácený v hotovosti, to může vypadat jako něco neuvěřitelného, mne zase nedávno velmi překvapilo, že ve vyspělé evropské zemi, jakou je ČR, ještě vůbec tato možnost vyplácení důchodů existuje, myslel jsem si, že je to běžné tak leda někde v zemích třetího světa.

V Norsku ve městě Bergen se nám stala veselá příhoda spojená s tématem článku. V obchodním domě v centru města jsem platil svou kartou a nefungovala, vyzkoušel jsem kartu společného konta a také nefungovala, nefungovala ani karta mé manželky. Nezbývalo nám, než vyložit košík vedle, no a zatímco má žena s ochrankou stála u zboží, já jsem vyběhl ven a začal jsem v poklusu hledat bankomat, zatímco nervózní žena mně každých pár minut telefonovala, kde pořád vězím. Bankomaty v Bergenu nejsou, nikdo je již nepotřebuje, trvalo mně skoro půl hodiny, než jsem celý zpocený jeden konečně našel a to v budově Norské národní banky. Heuréka! Vybral jsem potřebnou sumu peněz a vrátil se do obchodu, kde ji naštěstí přijali. Všechny ostatní platby kartou před tím a potom již pak fungovaly normálně. V bance jsme se pak doma informovali, jak je to vůbec možné, ale srozumitelnou odpověď jsme nedostali. Možná tam měli již nějaký jiný a modernější systém, než existuje ve Francii, těžko říct. Tady ve Francii a ani nikde jinde v Evropě se mně podobná nehoda s platební kartou nestala.

Vzhledem k vývoji společnosti je vlastně nakonec úplně jedno, jestli se u nás bude platit korunou, nebo eurem, neboť evoluce podle mne směřuje k bezkontaktní platbě za pomocí karet, mobilů, nebo časem i čipových implantátů, o čemž jsem docela přesvědčen. Dovolím si také tvrdit, že globální svět financí bude tlačit na to, aby se způsob platvy zjednodušil a zefektivnil a bude podporovat sdružování menších měn ve měny větší, což se děje i ve sjednocené Evropě. No a zásadní otázka dne by asi neměla být, jestli přijmeme, nebo nepřijmeme euro, k čemuž nás podpisem Přístupové smlouvy zavázal Václav Klaus s Vladimírem Špidlou a občané to v referendu odsouhlasili, neboť je to jen otázkou času, ale to, jak dlouho ještě budou fungovat fyzické peníze v podobě, na kterou jsme zvyklí.