Povídání letního Robinsona

Už máš plné zuby lidí. Potřebuješ aspoň na týden někam zdrhnout (cítíš tu gigantickou magii slova týden?). Někam, kde tě nikdo nezná, kde bude pohoda, vyhodíš si všechno z hlavy, nemluvíš. Jasně!

Voda. Stan. Spacák. Karimatka. Hospůdky. Léto!! S nikým nepromluvíš ani slovo!! Ženě to vysvětlíš. Potřebuješ oraz. Jasně, že má podezření, že by to mohlo být nějak jinak, ale jsi neoblomný. Nakonec je to jen týden (cítíš, jak je to jen pár dnů?).
Kemp je plný lidí. Lidí, stánků, psů, hospod, aut, zvuků, jazyků, hudby. (Mohl jsi jet někam do lesa, kde není ani noha, ale to je zase otrava, na kterou už dávno nemáš koule.) Postavit stan není zase až taková zábava jak sis představoval. Za chvíli z tebe lije, z hlavy pára. Panáčci okolo tě nezajímají. Jsi tu v dobrovolné izolaci. Ten šedesátník v tesilových kraťasech se stařičkým renoltem s polskou značkou ale JE divný! Přistihneš se, že o něm určitě pár desítek minut přemýšlíš. Když cosi šmudlí na ešusu, vzpomeneš si, jak popřát polsky dobrou chuť. A taky dobrý den a pár dalších pitomin. A už zase pěkně dlouho přemýšlíš jestli se s ním začít bavit nebo ne. Zvažuješ pro a proti, hádáš se SÁM SE SEBOU uvnitř vlastní hlavy!! Když se při tom přistihneš, zakážeš si na toho  šedivého tesila myslet. Není přeci problém si ujasnit, že na něj nechceš myslet, čumět, nic. Navíc se s nikým nechceš bavit. Jak ale dokáže tak dlouho stát na jednom místě a kamsi bez pohnutí koukat?! A jak má u toho vyvalené břicho! Když je druhý den ráno pryč, je ti to líto. Byl to soused. A vsadil by ses, že když se včera vaše oči na sekundu potkaly, lehce a plaše pokynul hlavou na pozdrav. Když si dáváš v bistru potřetí preso, barmanka, opálená, šíleně hubená, blondýna v svítivých oranžovo-žlutých miniplavkách, na tebe mrká jako na starého známého. Je nechutně mladá. Nebo chutně, ale moc. Zachováváš důstojnost (blbost, důstojnost to určitě není), a tváříš se jakože nic. Heslo dne: žádná komunikace. Od té jsi utekl. Ale stejně ji pořád sleduješ a máš dementní myšlenky. V celém tom obrovském hnízdě nikdo neudělá ani náznak něčeho, čemu by se dalo říct dobré kafe. Aúúúú! To je asi ze všecho nejhorší. Dobré preso přece, sakra fix, potřebuješ. Nutně. Dobrá zpráva ale je, že když se v hospodě zeptáš roznašečky, jestli můžeš risknout dát si ten řízek, pevně prohlásí "ne", a tváří se trochu vědoucně a trochu přátelsky. Po třech dnech todální (báječné) nekomunikace už ti i takováto komunikace připadá velmi významná. A nečekaně příjemná. Proč jiným lidem prodá řízek s klidem? Asi proto, že se neptají. Nebo jsi jí aspoň trochu sympatický. Nebo aspoň ne nesympatický. Domýšlivče! Očima hraješ na deset metrů hru se zachovalou babičkou, která neskutečně obdivuje a miluje svoji šestiletou vnučku. Je tam i podoba, tak ani není divu. Ví, že je pozoruješ, ta hra se jmenuje podívej, taková jsem byla kdysi taky, podívej, tohle je krev mé krve, aa ona se do ní vkládá čím dál víc, hrdost z ní jen teče, až je to trochu legrační. (Kdybys tam nebyl, na tisíc procent by žádná hra nebyla. Jsi jediný divák skvělé premiéro-derniérové šou!)
A tak si dál v průběhu celého poustevnického týdne vyrábíš kruhy a ostrůvky známých lidí a míst, zcela nový mikroprostor, do kterého jsi přišel s jasným rozhodnutím nekomunikovat a dostat se mimo jakékoli společenské spoje. Pravidla kontaktu jsou tady úplně jiná než tam, kde to znáš. Tady se potkáváš každý den se stejnými lidmi. Žiješ v jejich bezprostřední blízkosti. Stejné je jen to, že jedni prudí jiní jsou neutrální, někteří jsou na první pohled fajn. Paseš se v čase pohledem na tvářích, kolem letících útržcích vět, pohybech a vůních. Nemáš čas číst, ani se jen tak povalovat. Tolik se kolem děje! V noci místo spánku posloucháš mizerné, falešné zpěvy za dne spálených, za tmy opilých polonaháčů. Když tě spánek přemůže, vstupují do něj hučící splavy rozhovorů znečištěné tunami příšerně zprzněné češtiny a nejprasečtějších vulgarismů. Jsi neobydleným ostrůvkem uprostřed rovníkového archipelaga. Občas kolem tebe propluje malý člun, z několika loděk se ozývá nadějné ahoj! Všechny fabriky tvých smyslů jsou zaměstnány na plné obrátky, CHCEŠ vnímat ten nový svět, který tě na krátkou chvíli obklopil.
Až ta chvíle pomine, všechno, ale úplně všechno, navždy zmizí. Zůstane jen pocit a letmá vzpomínka na krátkou, příjemnou robinsonádu.