Krev, dřina, slzy a pot

Pekelný smrad květnových parlamentních voleb už je cítit ve vzduchu, pekelníci první až desáté instance si mnou umouněné ruce a těší se, jak si zase jednou zahrají o naše duše čertovský karban. Těžko mezi nimi hledat někoho, kdo by si s chutí nezahrál alespoň pauzírovaný mariáš, těžko hledat někoho, kdo by hluchým řekl, že dušičky se získávají jinak než v karbanu. Jedním z posledních, kdo to ještě uměl, byl Winston Churchill.

Znovu a znovu si pročítám jeho první projev před britskou Dolní sněmovnou z 13. května 1940 bezprostředně poté, co byl zvolen ministerským předsedou. Znovu smekám před jeho řečnickým uměním a schopností v pár větách sjednotit národ a vyburcovat ho k sebeobětování za velkou věc.

Vím, situace v Evropě byla neobyčejně vypjatá, nebezpečí, které koukalo z pána s pitomým knírkem, bylo nesrovnatelné s tím, co dnes hrozí v této zemi nám, nicméně se paralele se současnou situací nemohu ubránit. Nemohu se ubránit neodbytnému pocitu a mrazení za krkem, že, podobně jako v platónovské jeskyni, sledujeme pouze stínové divadlo světa, který je ve skutečnosti úplně jinde a jiný. Naší jeskyní jsou všeliká média, pro něž čertiska z pravých, levých, vysokých či nízkých komor pekelné říše hrají divadlo, tu lépe, onde amatérštější a méně uvěřitelné. Jak oka kamer zhasnou a diktafony novinářů se vypnou, obejmou se ti umouněnci, zachechtají se a zasednou k jednomu stolu. Že při tom sedí na plošině řítící se závratnou rychlostí do pekel jim je, přirozeně, jedno, koneckonců přesně tam patří. Že na špagátě za sebou táhnou celou tuto zemi je jim taky jedno, koneckonců jsme jen žetony v jejich hře.

Bojím se, že je už pozdě čekat, že přijede blanický rytíř v lesklé zbroji, a zachrání nás. Chvilku jsem málem uvěřil, že na tom bílém koni přijíždí kníže, jenže jeho meč se spíš podobá vařečce, kterou by chtěl dát na prdel těm protřelým chechtajícím se fracíkům kolem.

"Mám za to, že v současné krizi mi odpustíte, že dnes oslovuji tuto sněmovnu jen krátce, a doufám, že mí přátelé a kolegové či bývalí kolegové, jež zasáhla tato politická změna, pochopí nedostatek obřadnosti, které by se jim mělo dostat. ... Sděluji této sněmovně, stejně jako jsem sdělil ministrům, kteří utvořili tuto vládu, že kromě krve, dřiny, slz a potu nemám co nabídnout. Stojíme před těžkou a nejbolestnější zkouškou. Máme před sebou dlouhou řadu měsíců boje a utrpení.  ... Ptáte se jaká je naše taktika? Já říkám, že je to vést válku na zemi, moři a ve vzduchu. Válku s vynaložením veškeré naší energie a vší silou, kterou nám Bůh dal, vést válku proti obludné tyranii, které ještě nikdy nebylo v temném a žalostném seznamu lidských zločinů. To je naše taktika. ... Ptáte se, co je naším cílem? Mohu odpovědět jediným slovem. Vítězství. Vítězství za každou cenu - vítězství navzdory všem hrůzám - vítězství, ať je cesta jakkoli těžká a dlouhá, protože bez tohoto vítězství není přežití.  ... Na této křižovatce, v této chvíli, se cítím oprávněn požadovat pomoc vás všech, a říci: "Pojďme tedy, vydejme se vpřed společně a spojme svoje síly."

Těmito slovy burcoval sněmovnu a celý národ Winston Churchill právě před sedmdesáti lety. Kéž bychom v této zemi, která se potýká s nebývalými problémy, a která potřebuje vizi, našli, a to hned, člověka takových morálních kvalit, který by dokázal zvrátit běh událostí. Protože však optimismus považuji spíše za nedostatek informací, a protože pohádkám, byť krásným, nevěřím, bojím se, že ten vozíček, za který nás zapřáhli naši pekelníci, nemá brzdu. Budiž nám peklo lehké.