Děsivé umění nápodoby

Na svět přicházíme s několikero dispozicemi, které jsou převážně tak silné, že se dříve nebo později rozvinou. Jinak ale tabulka hladká jak naše dětská dupka (mí severomoravané mi rozumějí).

Teorií socializace jedince je pomalu tolik, kolik je sociologů. Převážně se liší v, pro laika bezcenných, detailech. Společný je vždy základ spočívající v sociálním učení. Prakticky to znamená, že se malé batolící se opičky rozvíjejí napodobováním toho, co vidí kolem. Ztotožňují a identifikují se se vzory, převážně naprosto podvědomě, a tudíž přirozeně a v klidu. Dcery tak přebírají pohyby a slovník svých matek, synové flušou na chodník jako jejich otcové či dělají ten frajerský pohyb rukou jako jejich nejmilejší strýček.

Taky jsem měl svého strýčka, kterému jsem neskutečně záviděl nohy do O, na nichž nádherně ležérně chodil. S nohama do X se to napodobuje poměrně nepohodlně, ale dlouhé roky jsem se o to snažil (ty odřené špičky na všech kopačkách a teniskách ...!). Kupodivu jsem se neztotožnil s dalším strýčkem, jenž otevíral pivní lahve zubama, nicméně mi pro změnu učarovalo, jak jedním perfektním hozením hlavou dokázal uklidit ofinu padající mu do očí. Často mě pak z toho donekonečna opakovaného pohybu bolívalo za krkem ...

Uplynulo mnoho let. Moje socializace by už snad mohla být dokončena. Stal jsem se rozháranou směsicí stovek a snad tisíců lidí, kteří se mihli mým životem, Nahoubařil jsem si plný košík roztodivných útvarů, z nichž mnohé jsou nejedlé, až pekelně jedovaté. Ale což - jsem obětí vědecky popsané socializace, takže si nad případnými otravami myji ruce ...

Hlavní problém, o kterém vám chci povědět, ale nastává až v této chvíli. Řadu let už se živím jako tlumočník. Cestuji, poslouchám, mluvím, zase poslouchám, střídám jazyky, cestuji ... Docela mi to jde. Velmi mě to baví. Neumím si však odpovědět na otázku, která mě donekonečna pronásleduje, a která ustavičně vyskakuje na povrch: Jsem poměrně solidní tlumočník proto, že mám dánu extrémně silnou schopnost nápodoby, nebo mám extrémně silnou schopnost nápodoby proto, že jsem tlumočník? Jenže ...  ptejte se slepice, kde se tu vzala ... !!

Ať je to jakkoli, mnohdy je to skutečná katastrofa. Bráním se ze všech sil, ale stejně dříve nebo později přeberu od člověka, pro kterého tlumočím, melodii řeči, často gesta, kdejaké ehm a eeee ...

Vrcholné šou nastalo začátkem minulého týdne: "Můj" Angličan, velmi sympatický a vzdělaný pán ve středních letech, s nímž jsem měl strávit celý týden, se představil, a při prvním oťukávacím tanečku jsem s hrůzou zjistil, že šišlá a koktá!!!!!! Polil mě pot, protože jsem si jednak předsdtavil, jak mu nebudu rozumět ani slovo o turbínách, kulových ventilech a oběžných kolech, jednak mi okamžitě došlo, že jako nablblá opička dřív nebo později převezmu jeho defektní mluvu. Přišlo to až třetí den. Deset lidí v rozhicované jednací místnosti lehce klimbalo, komunikace probíhala mým protřednictvím víceméně ve dvou. Klídek, za chvíli se jde na oběd ... Když byly najednou všechny hlavy v pozoru a oči pobaveně a zvědavě koukaly na mě, začalo mi docházet, že není všechno jak má být. Když přestal mluvit i "můj" Angličan, dokončil jsem poslední větu a s hrůzou zjistil, že jsem ji dokoktal a došišlal! Zakoktal on, překoktal jsem to po něm česky já. Promluvil český partner, mluvil jsem hezky plynulou angličtinou. On: kokt, já: kokt ... ! Z paniky v mých očích viděl, že si z něj nedělám legraci, přestože vysvětlení nemohlo snad ani být jiné. Na obědě jsme si všecho se smíchem vyjasnili, dalších pár dnů jsem se hoooodně hlídal a zašišlal a zakoktal si už jen příležitostně, ale v klidu.

Umění nápodoby není špatné pro první roky života, kdy ho potřebujeme k rozvoji osobnosti. V dospělosti může přinášet poněkud prekérní situace.

P.S. Včera jsem na rodinné oslavě rozprávěl se sestřenicí, která pracuje s neslyšícími dětmi. Záslužné. Pak jsem se zadíval na její ruce. Mluvily znakovou řečí ... Asi to máme v rodině nebo co.