Děsivá lekce z časů minulých

Od vstupu České republiky do Evropské unie, resp. začlenění do schengenského prostoru v roce 2004, už mnohokrát opadalo ze stromů listí. Za tu dobu jsme si zvykli na pohodové cestování po starém kontinentu, víceméně kulturní vztahy a komunikaci s prostým lidem. Krátký návrat do temné minulosti může zafungovat jako báječná reflexe.    

Cesta přes Balkán směr Česko utíká vcelku rychle, většinou po poměrně přijatelné dálnici. Tisíc kilometrů v zádech, zbývajících ještě zhruba pět set ke sprše a posteli před sebou. Cestou přes Srbsko se hlavou honí úvahy o tom, proč někde hluboko vězí nepříjemný pocit z tohoto národa. Důvodů se postupně vynořuje spousta, ať jsou dány historickými fakty, nebo jen subjektivními sympatiemi, jež jsou kdesi kolem bodu mrazu.

Dálnice poloprázdná, klimatizace jemným šustěním dělá z 34°C za tenkým sklem jen hrozivé číslo na teploměru, v rádiu buší balkánská dechovka, na Srbsko-Maďarskou hranici 5 km, dojezd 120 km, zatím není třeba tankovat, čtvrt na dvanáct před půlnocí, vypadá to na Budapešť kolem půl druhé, doma v pohodě ve čtyři ráno. Super čas.

Dva kilometry před přechodem Horgos/Roszke najednou had červených světel a konec jízdy. OK, hraniční kontrola, v pohodě. Po půl hodině a popojetých 100 metrech je jasné, že to nebude až tak OK. Dojezd klesnul na 95 km. Bude potřeba vypnout klimatizaci, jinak zůstaneme viset o půlnoci uprostřed polí mezi srbskou a maďarskou kukuřicí. 

Po další půlhodině klesá dojezd na 70 km, je nutno vypnout motor a napodobit ostatní, kteří své vozy tlačí. Aspoň to tak okolo, ve čtyřech proudech aut na dvouproudové dálnici, nesmrdí. Jen šňůra autobusů v odstavném pruhu hulí oblaka černého dýmu do otevřených oken stojících aut.
Teplota po půlnoci klesá pod 30°C, horký asfalt sálá.
1200m k přechodu!
Zvláštní poznatek: Všichni Němci, Švýcaři a Švédové vystupující z mercedesů, bavoráků a přetížených sharanů jsou černí jak vix, babuše omotané šátky, široké nohavice pestrobarevných kalhot stažené dole do gumy. Hulí a flušou.

400 m k přechodu.
V mírném stoupání už není možno tlačit, zánět spojivek uprostřed oblaků zplodin je nevyhnutelný. Všude plačící děti, haldy odpadků, smrad, močící a kálející lidé v bezprostřední blízkosti za svodidly, vykukové se snaží drzým čelem urvat každý metr bez ohledu na otlučená zrcátka.
Ale vždyť tohle už tu kdysi bylo!!! Jasně! Takto jsme poníženi a zneuctěni přece žili pod rudou knutou. Jak snadné zapomenout. Jak snadné znovu připomenout. Po svobodné zkušenosti to ale jaksi víc bolí a překvapuje. Všemocný úředník v uniformě dokáže z tisíců lidí během chvíle udělat nesvéprávné muly, které jsou plně v jeho moci.

Už je vidět budky na přechodu.
Z deseti možných jsou v provozu čtyři!!!
Je půl druhé.
Dojezd 50 km.
Oblečení se lepí na tělo, oči neskutečně štípou, pistolníci s blesky v očích ječí v podivném slovanském jazyce na zničené a nechápající řidiče, kam se mají řadit.

Posledních 10 aut, a jsme tam!!!
Všechny nechávají otevřít kufr, prohlédnou si balíčky pokaděných plín, významně studují každý pas. Je to jejich práce, taky jsou zničení, a proto zlí.
Někdo jim právě tohle nařídil. Ještě dobře, že se v těch naložených autech nehrabou (jen pokud je řidič obzvlášť černý).

Šev mezi schengenským a neschengenským prostorem je hnusný přesně tak, jak někdo v Bruselu rozhodnul. Jak je skvělé, že my patříme dovnitř! Jen je to v tuto chvíli naprosto jedno. Pocity zmaru Davida piRatha ve vazební věznici začínají být skoro pochopitelné.

Jeďte! Vojensky panovačný pokyn hlavou.
Po dvou a půl hodinách konečně start a svoboda.
Jen 200 metrů. Další nečekaná zátka je na maďarské straně.
Hodinu a půl se odehrává totéž. Zmar. Vedro. Slzící oči. Zoufalství. Potřeba spánku.

Otázka, proč je nutno znovu kontrolovat zavazadlový prostor, zvlášť, když patříme do Schengenu, stejně jako oni, vyvolává jasnou reakci - řev a důkladná prohlídka všech zavazadel. Na rozdíl od tisíců ostatních, u nichž byla prohlídka výhradně typu "aby se vlk nažral ...", bychom nepropašovali nikoho a nic.

Asi jsem opravdu naprostý úchyl, ale svým způsobem jsem si celou tří a půl hodinovou anabázi užíval a říkal si: "Tohle, chlapče, jen tak nezažiješ, přestože cestuješ po půlce světa. Dobře se dívej kolem sebe, v tomto by žily tvoje děti, kdyby nebylo plyšáku v roce 1989. Takto vypadá reálná zvůle státní moci."

Zmocnila se mě obrovská radost při pomyšlení na to, kdy a kde žiji.