Vzpomínám na staré pátky, kdy jsem ještě snil o krásném zítřku. Byly to časy, kdy jsem se bezstarostně vydával na vyjížďky s rodinnými přáteli a mocipány usilujícími o ještě větší zeštíhlení již tak zchudlého odkazu.
Mluvili o věcech mě tak vzdáleným. Sedávál jsem na zadním sedadle pod rukou mého dědy. Moudří pánové byli v rozmařilé leč nepravověrné náladě. Bylo na nich znát, že už nehrají ten dávno zašlý prim, přesto mají své osobní starosti. Tenkrát je trápilo budoucí blaho. Trápila je současná situace a nevěděli si rady s novým pořádkem.
Bohužel tento čas přinesl pouze zádušní vzpomínku na zesnulého Ottu. Vzdáleně příbuzného, přesto však pro rodinu důležitého. Nebyl pro mne nijak blízký, spíše představoval osobu s důležitostí sobě vlastní. Všerodinná setkání bývala pro mladého klučinu, jakým jsem tehdy býval, příležitostí k poznání většiny naší rodiny. Bylo to prostředí, které vždy dbalo na našich tradicích.... které nebyly mladé. Proto mne teď mrzí číst veřejnou zmínku o zpátečnickém odkazu naší minulosti. Tradice, jenž se dodržovaly po staletích. Tradice, které se staly jen otřepaným článkem o „trojím zaklepáním“ ve většině německy psaných mediích. Většinu spíše zajímá, kdo se z jejich pohlavárů pohřbu zúčastnil. Smysluplné tedy neshledávám ani vyjádření: „Jde o ceremonii, jež vlastně nedobrovolně paroduje vše, co dynastie pro Rakousko znamenala,“ upozornil dále v tisku rakouský novinář Armin Thurnher.. Nejsem si jist jestli odkaz tohoto rodu je až tak parodující a méněcenný pro rakouské dějiny. Nechci se pouštět do debat o legitimnosti monarchistického zřízení v současné době, avšak jako součást naší minulosti si zaslouží jiného slova.
Nejedná se o kritiku dnešních pořádků. Pouze o vzpomenutí jednoho člověka, který se většině zdá vzdálenější než doopravdy je. S láskou vzpomínáme...
