ERASMUS 2. cesta

Vystupuju z letadla uprostřed belgických planin. Těším se na nastávající den. Pro zpestření cesty jsme zvolili přestup v Belgii. Strávíme tady celý den. Chci vidět pár zajímavostí z Bruselu. Toho města tak rádo diktujícího přehršle směrnic a nařízení.

noc v BC štrýtu

Nikdy jsem tady nebyl. Nevím co od toho očekávat. Dnes je tady opravdu horko. Triko se mi nalepilo na záda, když se vláčím se dvěma kufry. Sbalit na půl roku není nic malýho. Plán je jasný cesta z Charleroi asi 60 km severně do centra Bruselu, kde strávíme celý den. Mám plnou hlavu starostí s dopravou. Doufám, že informace na webu se shodují s realitou. Celej let mě neskutečně prudil fotřík od rodiny s vocáskem z vlasů vzadu na hlavě.

„Tak co mladej, už se bojíš?“

„Já to na tobě vidim, tak spadnem no,“ huláká s prazvláštním přízvukem na svýho syna.

„Tohle letadlo znám, to plachtí dobře, to když se rozerve tak to zvládnem.“

„U nás v dílně vyrábíme součástku pro stroj, který tyhle éra vyrábí. Pak je posíláme do Francie.“ i z boku mi připadá, že fakt ví o čem mluví.

Ale proč s tim otravuje ostatní?

Teď se musím dostat z letiště. Triko se mi ještě víc přilepilo na záda..

Střih.

Takhle nějak by to vypadalo, kdych to letadlo z Prahy stihl. No taky mi až do tohohle dne přišlo nemožný bez jasných důvodů nestihnout odlet. Teď už vím, že to možný je. S přístupem typu na všechno času dost, klídek, pohodička, přepnuto na španělskou mysl se to prostě nepovedlo. Chvíli hádka s příjemnými pracovníky jedné nízkonákladovky, pak to vzdávám.

Musí sakra existovat jiná možnost jak se dostat dneska do Bruselu.

Existuje.

9600 vočí odlet za hodinku.

Ne pro mě.

Moc drahá.

Volám Špejblovi.

„Hej čau vstávej, nechrápej, potřebuju být za 10 hodin v Bruselu, dam ti búra, co ty na to?“

„Hm spim sakra, co bych na to?“ „Za 5 litrů fakt nikam nejedu sorry.“

Příští den v 11 večer vystupuju v Barceloně z letadla. Tentokrát už doopravdy.

Dusno. První věc, která mě napadla.

Rychle sehnát tágo. Směr autobusový nádraží, za půl hodiny nám jede bus do Lleidy.

Přijíždíme k autobusáku. Máme čas. Na tachometru svítí 20,5 éček. Vopálenej taxikář zastaví zmáčkne double a vykouzlí 41. Nechápu. Nevěřím. Z ostatních žluto-černejch taxiků začnou přicházet další dročkaři. Není čas na hrdinství. Tentokrát vyhrál, má svoji cenu.

U informací přepravní společnosti sedí černoška s macatou prdelí. Nudně koulí očima. Párkrát znuděně klepne do klávesnice a uplně stejně znuděně odpoví.

„Nikam nejdete, ten bus je plnej, musíte počkat do zítra, to byl poslední.“

Poslední šance je vlak.

Mega rychlej přesun na vlak. Bezva ujel před 3 minutama.

Nic dáme si noc ve štrýtu. Sirkáčovi se to moc nelíbí. Radši hotýlek prosím.

Po krátký exkurzi po okolní čtvrti, zjišťujeme, že ani tohle nebude úplně v ouklandu.

Zrovna tam probíhá fiesta, spousta lidí přijela, všechny okolní hotely naprosto natřískaný..

Líbí se mi na místních, že když stojíte bezradně na ulici s kufrem u nohou. Sami přijdou zeptají se, jestli něco nepotřebujete. Stejně jako v našem případě.

Exteriér: setmělá boční ulice zakončená parkem. Z hlavní sem moc lidí nezavítá. Kolem jde mladá španělka se psem. Projde okolo, usměje se, pak se zastaví a rovnou se zeptá jestli nepotřebujete pomoc. Tohle by se mi v Praze nestalo bleskne mi tou chvílí hlavou. Poradí nám další hotel. Je kousek. Opravdu je to kousek. Problém je, že nás čeká obrovskej dav lidí. Lidí co chtěj slavit a né se uhýbat obrovskýmu kufru.

Plno bohužel.

Vzdáváme to. Jsme zpátky u mého návrhu na noc ve štrýtu.

„Ty vole, tady nás hrozně okradou a ještě dostanem přes držku,“ asi oprávněně pronese Sirkáč.

Já takovou zkušenost nemám, tak asi možná proto mě to ani nenapadá.

Rozbalíme to na nějakým náměstí před kostelem. Celou noc v ulicích živo. Proslulé španělské živo. Ve tři ráno to trochu utichá. Jdou spát, pomyslím si. Půl hodiny nato přichází obrovská banda naprosto neuvěřitlnejch zevláků. Mladejch lidí s balenýma cigárkama v rukou. Úsměvy s optimismem mezi zuby. Vrhají se okolo nás. Líbí se mi jak jsou špinavý a hluční. Necítím nic špatnýho. Jeden přijde poprosit o trochu tabáku. Je udivenej baličkou na cigára, všichni si je motaj v ruce. Zjišťuju, že to všechno jsou vysokoškoláci.

Není pro ně práce.

Nikdo je nechce.

Ulice si je vzala.

Potulují se. Navštěvují fiesty podle míst, kde se zrovna konají.

24%.

To je to číslo. Číslo, který určí, kdo práci dostane a kdo ne. Docela dost...

Ráno s dostatečnym předstihem vyrážíme zpátky k autobusům. V půl osmý to odjíždí. Informace jsou ještě zavřený.

Od 10 do 12, pak pauza, od 15 do 19, pauza, od 20 do 23 a konec.

No zajímavá pracovní doba.

Stojím u kufrů. Sirkáč si jde koupit něco k pití. Stojím opřenej o nízkou zídku, kufry mám okolo sebe.       Asi 15 metrů napravo přijde chlápek a začne něco řikat.

„Nerozumím.“

Pokračuje stále tak potichu.

„Nerozumím, musíte jít blíž, jinak nevím,“ křiknu na něj.

Pohledem sjedu na levou stranu a vidím druhýho jak má ruku na Sirkáčově kufru.

Ty parchante to vůbec!!

Když viděl, že ho vidím, nechal kufr a začal zdrhat.

Ten druhej taky.

Docela štěstí. Kdyby ho popad a začal zdrhat jednim směrem. Ten druhej chlápek vzal druhej kufr a vydal se na druhou stranu tak sem totalně nahranej. Neudělal bych nic.

Barcelóna tedy přeci jen nezklamala. Nechci vidět jak to chodí v Praze pro ztracence jako jsme my teď...

Už je 8. Autobus nikde. Je čtvrt na devět. Autobus stále nikde. Info zavřený..

Vzdáváme to a jdeme na vlak. Výborně vyřešený vlakový nádraží. Vlaky jezdí v podzemí na povrch se dostanou až za městem. Jedem regiem. Regio znamená časožrout. Tedy 3,5 hodinky okružní jízdy. Ale je nejlevnější. Vlak staví každý 2 minuty ze začátku, pak se intervaly prodlužují. Zavírají se mi oči. Na každé zastávce se ozve pronikavej alarm. Kufry si strčím pod sebe. Teď se o ně bojím. Vím, že usnu. Další alarm mě už nevzbudí...

Příští zastávka Lleida.