ERASMUS 5- Fiesta de Mercé

Co to je za zvuk? Mám přeleženou ruku, zmuchlaný povlečení na posteli. Všude kolem se válí kusy oblečení. Hlava jak střep, v puse jak v polepšovně. Venku je ještě tma. Proč mě ten zatracenej budík vzbudil tak brzy? Notnou chvíli mi trvá než si vzpomenu co se stalo, ale hlavně co se ještě má stát. Mám hodinu na to abych se doplazil na nádraží.

Vlak odjíždí v 7. Směr Barcelóna. Chci stihnout poslední dva dny oslav Mercé...

Zase cesta vlakem. Přijde mi, že snad pořád jezdím vlakem.

Je vícero možností jak se dostat z Lleidy do Barcelony.

Nejsem zrovna velký fanoušek tý placky co se táhne od pobřeží až sem.

Jen na pár místech dají o sobě vědět hory. Na tyhle hřebeny je pěkný pohled, ale trvá to jen chvíli.

Tedy i když nejsem velký fanoušek týhle nudný cesty, tak vybírám regional expres.

Vlak táhnoucí se přes každou vísku. Celá cesta zabere dvě hodiny a čtyřicet minut.

V sobotu ráno je vlak z části poloplný, z části poloprázdný.

Opřu si hlavu o okno v domnění, že během chvíle usnu.

Mám za sebou náročné dva dny. Ten druhý náročnější než ten první.

Matně si pamatuji, že ještě ve čtyři nad ránem jsem diskutoval s novými spolužáky nad lahví rumu proč jsou lidé v Lleidě tak zatáhlý. Mno. Já nesouhlasil. Marií, která pochází z Ibizi to tak nepřišlo. Asi se není čemu divit. Jinej kraj to je. A Ibiza stále musí dbát na svoji pověst.

Když už jsem věděl, že mi zbývá poslední hodinka na spánek, rozhodl jsem se, že to vzdám.

Usnul jsem na půl hodiny...

Teď spát můžu. A taky budu.

Vedle mě sedí Dobry. Hochštapler z bulharu, z Burgasu.

Neumí pořádně anglicky. Ono většina mladých lidí z Bulharska tímhle jazykem nevládne (španělé na tom popravdě nejsou líp). Většina studentů v Bulharsku začíná s angličtinou, jestli teda někdy vůbec začnou, až na vysoké škole.

Dobry se zatím učí i španělštinu. Já mu rozumím. Jen je škoda, že mi na každou otázku odpovídá většinou jen „dobry“.

Absolutně nejlepší je komunikace mezi ním a jeho spolubydlící, nedodělanou doktorkou z Polska. Myslím, že nikdo jiný jim nerozumí. Ale oni vypadají, že si rozumí každé slovo.

Podívám se vlevo na Dobryho.

Už spí. Já nemůžu.

Trpím další tři hodiny...

Když nepočítám letiště a cestu na nádraží, tak Barcelonu neznám.

To se musí změnit.

V tomhle městě architektury znám jednu holčinu, co tu už chvíli žije. Bude pro tento den mým průvodcem. Vždy je lepší znát někoho z města. Nerad si připadám jak ztracenej turista na každém rohu s mapou v ruce.

Máme se setkat na plaza Cataluna.

Skvělý den na prohlídku Barci.

Než vylezu schody jsem promoklej na kost.

Při pohledu na oblohu to nevypadá na změnu k lepšímu.

Prší fest.

Mě to nevadí. Začátkem záři, když tady přestane pršet, jsou ulice do půl hodiny suchý...

Naprosto mě to posadilo na prdel tyhle krásný ulice. Nemá cenu se zmiňovat o klasických návštěvních místech, ty každý zná.

Já si spíš pamatuju na můj první příchod do alternativní čtvrti.

Domy se podpírají navzájem. Když už to vypadá, že jeden dál nemůže a chce se mu upadnout. Ostatní ho podrží. Stejně jako většina lidí zde.

Hned za prvním rohem přede mě postavil chlapík hotovou pizzu. Vrhnul jí rovnou na chodník. Pak si spokojeně lehnul na druhýho zevláka. Oba se tak krásně spokojeně opírají o starou stěnu katedrály.

V další části týhle čtvrti je připraveno pohoštění pro námořníky. Za 45 eur je pro ně nachystána cesta kolem světa. Vystavený kusy na ulici mi připomínaj, že já bych nemohl vyjet ani z přístavu..

Dál už se mi jen točila hlava z překrásně zdobených fasád domů.

Přijde mi, že tady se ničeho nebojí, možná odkaz Gaudího.

Přesto jakákoliv šílenost naprosto perfektně zapadá do mozaiky města.

Perfektní.

Nohy už bolí. V ulicích jsou haldy lidí. Je přece fiesta de la Mercé!!

Největší streetová party v Evropě. Tohle trumfne jen Rio.

Celej den tahám v batožině lahev levnýho rumu. Teď můj bratře ve zbrani je tvoje příležitost.

Začínáme slavit. Čas se začíná deformovat. Lidé se stávají veselejšími. Ulice nabývají nových barev. Neznámá cizinka přede mnou se stává familiárně známou.

„Nejspíš tady potkáme pár známých z Lleidy, je to velká akce, tak se přijedou podívat,“ pronesu ke své průvodkyni.

„V pořádku, myslím, že menší společnost se bude hodit,“ vypadá to, že společnost jí nevadí.

Ale to co přišlo za chvíli jí asi vyrazilo dech.

Shluk lidí v dost bujaré náladě. Shluk se rozrůstá. Poznávám tak 40 lidí.

Dnes to bude zase velký.

Jo.

Nechci umřít sám.

Umřu tady sám?

Když zůstanu někde, kde mě lidi neznají?

Doma mě znají?

Kde je doma?

Každého doveze ten černě ozdobený vůz ke svému cíli.

Já mu to říkal.

Když mě neposlouchal, schovával hlavu do dlaní. Otáčel se samolibě s přiblým úsměvem. Nechtěl vědět jak to dopadne

Postaráš se o mě?

Proč se tolik ptáš?

Nevím, jen mám strach.

Neměj strach, já už to zažil.

Ty tohle nechápeš, hniješ a nevíš co dál.

Možná.

Rozčiluje mě tvoje blbá póza. Ty jsi to prostě vzdal.

Ono vzdát něco... o čem jsi byl přesvědčen celou dobu je docela těžký.

Znáš to o tom prstenu?

Proč bych to měl znát?

Možná by ti to teď pomohlo.

Dědku stará, se namáháš uplně zbytečně. Tyhle rady hrajou fakt do dřeva.

Možná.

Proč myslíš. že teď tě to trápí. Nejsi jedinej. Čím víc lidí, tím víc zkušeností.

Nejsi první.

Nejsem první. To vim.

Jen mysli na ten prsten.

Hej jako cože, jak mi tohle pomůže?

Najdeš sebe.

Pokračuj.

Představ si, že jsi teď na širém moři. Máš kolem sebe jen tu modrou pustinu.

Tos trefil. Tuhla pustina tady je.

Jo, teď konečně posloucháš. Tahle pustina může být dost tvrdá. Proto máš ten prsten. Ten prsten je něco jako pojistka. Poslední pojistka. Pokud tě tahle modrá všeširokost vyvrhne na břeh, tenhle prsten ti zajistí důstojnost.

Komu se bude líbit mrtvola s prstenem?

Možná se směješ, ale tenhle prsten ti zajistí další cestu.

Další cestu nepotřebuju.

Každý se vydá na tuhle cestu. Tenhle prsten je důležitý. Tahle odcizená modrost tě vyplivne a ty neuděláš nic. Staneš se pouhou součástí přílivu.

Až tě najdou staneš se jen číslem bez řešení.

A když budu mít ten blbej prsten?

Prsten je jízdenka. Vždy mysli na poslední cestu. Z prstenu ti dokážou koupit rakev a vystrojit pohřeb se vším všudy.

I s muzikou?

Záleží, kde tě najdou. Ale jo, zatím ti tenhle prsten všude dá tuhle poslední jízdenku.

Otoč se přes rameno a zapomeň.

Káplo na mě ze střechy nádraží. Tenhle vnitřní dialog mě zaměstnal poslední tři minuty.

Jdem dál!!!

Když se rozsvítila poslední světla z půlnočního ohňostroje na obloze a déšť nevypadal, že by to chtěl vzdát, situace se zdála bezradná. Kam sakra vyrazíme dál. Je nás celá smečka. Jen tak se nikam nevmáčknem. Ne každýmu se chce na svaté místo Razzmatazz. Venku je pořád živo, ale celou noc v dešti by rozhodně neprošlo.

Další světlá chvíle s naší průvodkyní. Martina ví, kam se vrhnout dál.

Lahev, která před chvílí opustila mou ruku se vrací prázdná. Otřu si kapky deště z očí v momentě, kdy přichází další lahev. V žaludku si vytvářím dobrej všeho mix.

Skupina se dává pomalu na pochod.

Nikdo mi nepřipadá pod obraz. Což může znamenat jediný. Všichni jsou pod obraz.

Když vylézám na Forum z metra ani si nevšimnu, že už ani neprší.

Je tady ohromný areál. Několikrát se opakující stage.

Na chodníku před vstupem všichni zběsile vyprazdňují poslední zbytky z lahví.

Je to jako závod s časem. Nebo to možná každýmu tak moc chutná. Nevím.

Kolem mě začíná proudit dav rozmlžených lidí. Nikdo nemá ostré barvy. Všichni tak divně zrychlují nebo zpomalují.

Je čas jít!!

Ostatní mi zmizeli. Jediná se mě drží totálně nalitá Klaudie. Mě to vyhovuje. Tenhle večer jsem na stejné vlně. V návalu největší euforie se dostáváme do kotle na koncertě kapely, o které nic nevím. Zpívají katalánsky. Nerozumím nic. Nerozumím ani sám sobě. Slova nepotřebujeme. Rozrážím dav před sebou. Hrnu se k pódiu. Nikde není hradba těl dostatečně hustá. Neohroženě postupuju dál. Neustálej řev. Ostatní neřvou. Řev je jen od nás. Děláme z toho punkovej koncert. Vlastně to byl pro ostatní docela poklidnej koncert. Žádná divočina. Po neustálých otočkách, zvedačkách, kácení se a pádech, se kolem nás utvořilo docela solidní kolečko. Nikdo nechce mít s těmahle šupákama nic společnýho. Kdybych dokázal zaostřit na jejich obličeje určitě by na mě nekoukali s úctou.

Mám žízeň. Potřebuju se napít jinak uschnu.

Klaudie souhlasí. Ta vypadá už vyschle.

Cesta zpět přes dav jde docela lehce.

Každý uhýbá jak jen může.

V celým areálu jsou jen tři místa, kde se můžu občerstvit. U každýho se táhne neskutečnej had lidí se stejným úmyslem. Na tohle nerv nemám. Vydáváme se najít nějakej pakistánskej obchod s pitím. Před areálem zjišťuju, že tohle je ve 4 ráno nadlidskej úkol. Nic neni otevřený. Propadám pocitu zoufalství. Klaudie se mi válí u nohou na chodníku. Vypadá, že už je jí to jedno. Ani chodník jí netlačí.

Shrbeně opřený o lampu otočím hlavou. Kolem prochází holka s flaškou něčeho. Zastaví se přede mnou. Hluboce se napije. Zvedne oči podívá se na mě. Natáhne ruku se skoro plnou lahví.

Neváhám.

Vodka.

Než stačím hltnout tenhle levnej oheň. Moje zachránkyně mizí v davu.

Nechala mi celou lahev.

Další osvěžení z lahve...

Vstávej, vstávej jsem zpět v Lleidě.

Hm. Přečkal jsem zbytek noci a celou cestu zpět domu bez jediné vzpomínky.

Teď už se ale těším do postele.

Dobrou.