ERASMUS 3. Babylon nalezen

Probudim se s namáčklym čelem na okně. Je mi zima. Klimatizace ve vlaku jede naplno. Příští zastávku vystupujem. Zatím to tady vypadá hrozně. Většina vesnic po cestě jsou plné opuštěných kamenných domů připomínajících spíš malé hrady.

Před nádražím v Lleide je hned autobusová zastávka. Zatím vůbec nechápu systém městských linek. Ulice vypadají cizí. Kolikrát tudy budu muset projít? Až jí projdu pětkrát, desekrát, tisíckrát, svoji panenskou tvář tahle ulice ztratí.

Moc informací o městě nemám. Z prvního dojmu se mi líbí. Po hlavní pěší carrer major chodí spousta lidí. Je horko. Táhnout 40 kilo kufrů mi nepomáhá. Musíme se co nejdříve dostavit do školy. Dva dny zpoždění je dost. Kurz katalánštiny už je rozjetý, ale bez nás.

V Lleidě z údajů z roku 2010 bydlí 137 387 obyvatel. Jak začínám zjišťovat je to hodně různorodá směs národů a jazyků. Dohromady jeden velkej živej vroucí kotel. Lleida je jedno z nejstarších měst v katalánsku. Nálezy z doby bronzové, pozůstatky římského osídlení na pyrenejském polostrově, maurská nadvláda, následný reconquista a rok 1297, založení místní univerzity, jsou toho důkazem. Po dlouhé době bez populačního růstu přišla mohutná migrační vlna z Andalucie. Říká se, že teď ve městě žije 146 různých národnostních menšin. Jak si začínám všímat, tohle bude opravdu pravda. Hodně různorodá směska. Nikdo se tady nesnaží žít ve vlastním krunýři. Není neobvyklý, že slyším hodně hlasitou hádku od sousedů (ve skutečnosti to žádná hádka není, jen normální běžná kamerunská rodinná rozmluva), kterou dokreslují arabský rytmy kluků vopálených, a aby tomu nebylo málo, tak z dalšího okna hraje na španělku kluk z německa, zpívá k tomu ty svoje lidový a vůbec se nestará o atmosféru, kterou takhle dotváří. Absolutně nemá cenu před tímhle zavírat okno.

Naopak. Otevřít se. Vžít se do toho.

Vymrzlej z vlaku, opekanej ostrym sluncem, táhnu kufry. Je mi tak nějak horko, hodně horko. Sirkáč na tom není líp. Je na něm vidět, že se potí jak jen může. Může dost.

Nejlíp co můžem udělat je, že se co nejdřív dostanem do školy na kurz.

„Kde to je?“

„Vim, já.“

„To si děláš kůžičky, co řikal, kde to je?“

„Hele, je tam blízko mekáč a je to u řeky.“

„No super, řeka teče přes celý město. Kde je mekáč?“

„Vim já? Nevim jdeme támhle.“

Dál už radši nemluvim. Absolutně nevim proč táhnu úplně zbytečně tenhle bordel se mnou. Tyhle pitomý kufry mě už solidně dřou do ruky. Začínám nesnášet zvuk koleček kufru přejíždějících přes dlažbu. Ničí mě to.

Konečně po sebeútrpný cestě stojíme před budovou, která by mohla být ta ona.

Sakra co tady dělám. Ubalím si další cigárko. Dal bych si víno. Sednul bych si do chládku a na tohle radši zapomenul. Nemůžu. Je to až moc reálný. Tohle musíš ustát.

Další noc jsme strávili v hotelu. Tekoucí voda a sprcha byl nepřekonatelnej luxus za posledních pár dnů. Nebylo to špatný místo, ale já to tam rád neměl. Připomínalo mi to ten bar, kde nebylo moc vidět na ostatní. Pivo ti leželo na stole hodně rychle. Potkal si bandu nalitejch individuí žvanících o bezmeznosti nebe až do ranních hodin, ale přesto ses tam necítil v pohodě. Tohle přesně byl tenhle hotel. Příští noc jsme se museli vystěhovat. Měli plno. Už tu noc přijel houf fakanů utržených ze řetězu. Přijeli jen, aby jednoho hodně unavenýho studenta nenechali vyspat? Stěží. Přijeli si užívat. Ou jééé, Špájn.

Z dalšího dne není tady vůbec nic. Smrad. Beznaděj. Konec iluzí.

Bydlim v dalším hotelu. Je to tady o poznání klidnější. Recepční stojí za to. Je to koketa. Ví přesně jaký slova má pronýst. Jde jí to i v angličtině a dokonce i se mnou. Líbí se mi. Prostě koketa. Ale já tady nechci zůstat. Musíme najít byt. Jde to dost těžko. Po vytočení čísla a první větě v angličtině vždy následuje neadekvátní tů, tů, tů, zavěsil, zase.

První dny mezi lidmi z kurzu jsou tak nějak rozpačitý. Minimo už to tady trochu zná, orientuje  se. Shání byt už na plno. Chtěl jsem nechat češtinu v rodných luzích a hájích. Ale teď nevím. Radši počkat? Dostat se do úplnejch? Nebo radši následovat zaběhnutej vzorec hledání bytu?

Nechám to náhodě. Náhoda vyšla. Dostavil se jeden tip na byteček kousek od centra. Lidi z kurzu už obsadili jedno patro, ale je tam ještě jedno volný. Je to pro pět lidí. Tohle by mělo vyjít. Ještě jsem to neviděl, ale nevím proč se mi to sakra tak zamlová. Jediný co se mi nepozdává je, že nás tam bude víc čecháčků.

Jde jen o bláboly.

Další den stojím před katalánskými dveřmi do katalánského bytu. Přijde otevřít postarší katalánský pán s holí v ruce. Mluví katalánsky. Všichni se usmívají. Všichni vědí o co jde. Za chvílí přichází majitelka domu. Katalánka. Paní všeho bytí na této půdě. Rozdavačka rozkazů a nařízení. Vypadá přísně. Je přísná. Donutí nás vypít platíčko pivek při podepisování lejster. Ne není přísná. Jen se stará. Je to milé. Je to katalánské.

Byt je naprosto parádní. Dobrý místo. Je to tak nějak vybavený. Pod námi bydlí další grupa. Skoro nic nefunguje. Signál v telce vypadává. Net funguje jen na hajzlíku. Většina nádobí chybí. Plynovej sporák nejde. No přesto je to nejlepší. Mám to rád. Nepřekonatelnej pohled z balkónu z kuchyně: sousední barák naprosto namáčklej na ten náš. Naše balkóny jemně ladí s balkóny z protější strany. Všichni mají na balkónech neskutečnej nepořádek. Všechno co se nevejde do bytu je vyskládaný ven. Je to takovej španělskej žižkov. Ale tady to víc pulzuje. Domy křičí do noci. Nikoho je nenapadne uklidnit. Nechtějí si mezi sebou špitat. Chtějí žít naplno.

Otočím se na druhý bok a spokojeně usnu v novém bytě. Jsem rád, že tady jsem.