Erasmus 4. poznej-zivot.cat

První den kurzu přinesl novou hlášku: je to logické jako katalánské hodiny. Je tomu tak. Schválně si zjisti jak katalánci vyjadřují kolik je hodin.

První den na kurzu katalánštiny je dost krušnej. Moc se nechytám. Ty tři dny náskok co mají ostatní je znát. Profesora Agnes to ale sjíždí s přehledem. Ani mě moc nemrzí, že kvůli zmeškanému letadlu – nesplnění docházky 80% - nedostanem certifikát. Nevadí.

Součástí kurzu je všeobecné poznávání místních zvyků, historie a zajímavých míst. První akci, kterou jsem stihl, bylo společné vaření místní speciality – Coca de recapte.

Kurz začíná, přichází místní kuchař. Je to u něj v kuchyni. Pořád se kření. Hodinová přednáška je určitě zajímavá. Asi ví o čem mluví. Já z toho ale nic nemám. Ostatní taky ne. Mluví totiž v katalánštině. Přednáška v katalánštině pro lidi co se jí učí týden? No snad jen italové, co jsou s námi v kurzu se chytaj. Jak zjišťuju tyto dva jazyky jsou si víc podobné než italština se španělštinou. Sirkáč zjistil, že nejjednodušší je se usmívat a říkat sí. Drží se toho. Vychází mu to. Zatím..

Ve druhé části si každý vyrobí vlastní cocu. Je to v podstatě taková pizza s odlišným tvarem a místníma proprietkama.

Další výlet je do národního parku la Vall de Boi. Úchvatný místo v pyrenejích, kousek od hranic s Francií. Líbí se mi tamní domy. Už při příjezdu mě to dost uchvátilo. Tyhlenty panorámata. Přijeli jsme do vesnice pod národním parkem. Odtud nás začínají svážet auty nahoru k hranicím k parku. Vedle mě v autě sedí holčina z Holandska. Má docela svébytné názory.

„Ahoj.“ (Začal jsem na ní mluvit asi z nudy.)

„Hm.“

„Co studuješ?“

„Mikrobiologii.“

„Aha, to je určitě zajímavý, o tom já nevim vůbec nic.“

„Mě to baví.“

„Co tě ještě baví?“

„Nic jiného mě nebaví. Víš já jsem nejlepší studentka na škole. Vždy vyhrávám prestižní ceny. Nikam nechodím. S lidma se moc nebavím. Tohle je poprvé co jsem opustila Eindhoven.“

Chvíli jsem na ní nechápavě zíral jestli to myslí vážně.

Myslela.

Za pár dní se k nám do bytu nastěhovala její spolubydlící, že to s ní prostě nešlo vydržet...

Průvodkyně v parku na začátku pronese, že jednoduše včera všichni kalili, a že dneska to podle toho bude vypadat. Docela dobrá shoda. My se včera taky totiž solidně zničili.

Pokračuje výkladem o parku. Hrdě oznamuje, že se jedná o park s největší koncentrací jezer.

No nevím, co by na to říkali třeba finové.

Další částí exkurze byly návštěvy 3 románských kostelů. U nás to jsou „jen“ rotundy. Tady nikoliv. Ostatní to očividně moc nezajímá. Většina studuje na fakultě medicíny, agra, nebo ekonomku. Z Història i societat nás tady moc není. Je zajímavé srovnávat jak moc se liší freska z kostela z 8. stol., od fresek například z dob baroka.

Další návštěva je do místního vinohradu. To bude můj ráj. Víno je můj kamarád. Rád si hraje. Povzbudí. Pohladí. Zahřeje. Ochladí. Rozesměje. Není neurvalé. Umí se chovat. Je stálé, přesto překvapuje. Jo tady se mi libí. Přes místnost se sudy, kde vínko zraje jdu jak přes kryptu padlých předků. Jen je nevyděsit.  V další místnosti fermentační proces nechal dost říznej odér. Stáčecí linka je důmyslná. Laboratoř mají slušně vybavenou. Nakonec ochutnávka místní chlouby. Vína z Costers de Sió můžu jen doporučit. Jedná se o rodinnou firmu. O vínka se starají dobře. Není divu, že na konci pozemku stojí vila obludných rozměrů s vlastní věžičkou a kostelem...

Poslední co jsme v rámci kurzu stihli. Nemluvím o hodinách strávených v učebně snažíc se pochopit tenhle jazyk zasnoubený s okcitánštinou. Takže poslední místo, kam se vydáme je Tarragona španělsky a Tárraco katalánsky. Starobylé město. Původně opevněné místo pro římskou armádu. Poté regulérní město s hradbami, aquaduktem a přístavem. Spousta antických památek namačkaných na sobě. Historické centrum má úzké uličky přesně pro auto se sklopenými zrcátky. Přesto místňáci neohroženě lítaj ulicemi. Mladá studentka historie se zápalem vypráví o tomhle místě. Má krásné dlouhé vlasy a pěkně se usmívá. Stejně jako Tarragona. Zaujala mě restaurace, kde mají stoly rovnou mezi odhalenými pozůstatky obvodového zdiva některých z budov na forum romanum.

Přes den pěkné město. Je na co koukat. V noci jak jsem teď zjistil naprosto mrtvé. Je to nezvyk i na španělsko.

V 8 večer se prodírám po hlavní promenádě. Každou chvíli mi padne něco zajímavého do oka. Jsem zvědavý jak to tady bude vypadat kolem 11. To si vykroutím krk..

Ze Sirkáčem jsme po cestě nakoupili večeři. Mortadela, hořčice a divnej chleba. Je mi z toho těžko. Asi dlouho nic jíst nebudu. Sirkáč si s sebou na pláž vzal kufřík na kolečkách. Nechápu. Brzo mám pochopit.

„Na dej si,“ vytahuje z kufříku vodku a energy drinky.

Tak tohle si tam schovával.

První odmítnu. Chci začít pít až o půl 10. Ani nevim, proč mě to napadlo. Prostě to dodržím.

Už je 11. Čas vyrazit do roztočenýho města. Nemožný. Všude mrtvo. Nikde se nic neděje. Všichni někam zmizeli. Rodiny s dětmi a důchodci zůstali.

Zničeně si dám další hlt voďára.

„Co teď?“

„Koupíme chocolatu a sprzníme jí na pláži.“

„Ok to by šlo.“

Sedíme na obrubníku a blbě čumíme.

Přijde nějakej místní lopaťák, chce cigáro.

Hodim po něm tabák, ať si ho umotá sám.

„Odkud vy, kluci?“ „Co dělat tady?“

„Jsme z ČR, studujem tady.“

„ÁÁ, Republica Chceca, to znam, Chauchecsku, že jo..“

„Ne.“

„Chcete něco?“

„Jo chocolata by se hodila.“

„Tváří se jako, že není vůbec žádnej problém.“

Abych rozměnil peníze, koupil jsem si zmrzlinu. Jdu vedle divňáka na neznámý místo a přitom si žeru zmrzlinu. No super.

„Počkej tady, hned jsem zpět,“ zaplachtil do nějakýho baru. Za minutu je zpět. Ten se kterým se bavil ho vysloveně poslal do „pryč“. To sem ani nerozuměl o čem se bavili.

Takhle to pokračovalo na druhém místě. Na třetím to samé.

U vchodu do pátých dveří mu povídám a zároveň si otírám zapatlanou ruku od zrmzliny:

„jestli nic nemáš, tak zase odlítni, já na tohle fakt nemám čas.“

„Ne, ne, nic se neboj, já se jen potřebuju pro něco zastavit.“

„Takže nemáš, jdu zpátky, měj se.“

Co nastalo potom byl fakt horor.

Tenhle blázen od přírody začal vyřvávat na celou ulici, ať se vrátím, že jsem mu to slíbil.

Ze začátku si ho ještě všímám. Pak už mi je jedno co huláká. Všichni se otáčejí.

Po chvílí mě doběhne.

„Dej mi 2 eura, za tu snahu, energie, chození dokola.“

Se fakt asi zbláznil. Ironicky se na něj podívám a pokračuju dál

Začne řvát znovu. Není to řev normální. Je to jak od úchylný sovy, kterou vychovávali vlci.

Proboha ať už zmizí...