Sbalit si pár fidlátek a podívat se pod nějaký vzdálenější kamínek. Vystřídat už lehce proběhanej svět okolo, za něco novýho, za něco neokoukanýho, zvláštního, noblesního, nebo za něco co možná i bude bolet. Nevím. Ne co si to namlouvám. Radši zůstanu doma. Budu pracovat na tom co mě baví. Mám svojí pohodu. Nikam se nemusím hrnout. Mám na všechno ještě dost času. Ne! Vždyť nedělám nic užitečnýho krom studií. Vždyť to není ani zajmavý, co si to sakra namlouvám. Válim se tady jak balvan, zespod začnu už takhle být nazelenalej něčím plesnivým. Když prásknu do bot tak poznám spoustu novýho. Obohatí mě to.
Budu sám se sebou spokojenej. Vyrovnanej. Né jako teď, když se hádám sám se sebou. Anglicky se domluvím. Pojedu někam, kde to bude v angličtině a hotovo. Přesně tak! Teď to vím jistě pojedu na Erasmus! No to určitě co tam budu dělat? Určitě na mě všude čekaj s otevřenou náručí. Nazdar ty mladej jelimane, co tady chceš? Přijel jsem šířit mír, ha, ty by mě hnali.. Já přece nemůžu nikam jet. Musím začít psát diplomku. Na základě diplomky si hledat práci. Na kterou se stále více budu specializovat. Do 4 let svatba. Za 6 let první dítě. A do 10 let první dovolená u balatonu. Pff. No to určitě na tohle plánování by mě užilo. Okamžitě se zvednout. A přestat si namlouvat, jak se tady mam skvěle v té své malé utulné ulitě. Nejlépe zatáhnout okna a předstírat, že ten svět venku vůbec není. Tak takhle teda ne! Mlátit do stolu mi nikdy moc nešlo, ale teď by se to náramně hodilo. Prostě ten zaběhnutý režim, který už má stejně lehce ošoupaná kolečka, vyměním za naprosto funglovku. Nejlépe nějakou hodně pálivou omáčku rozlitou v nějaké jižní zemi evropského kontinentu. Přesně! Vždyť to vnitřně vím, že chci odjet. Tak proč se tady hádám sám se sebou? Prostě jedu! Jedu na Erasmus!
Prvotní moje vnitřní hádka překonána. Pojďme se věnovat trochu detailnějším věcem. Třeba jen ta nejmenší maličkost. Je to vůbec možné? Dostanu se někam? Co teď pro to musím udělat. No bezva pár klikanců na stránkách školy a hned mám jasno. Takže chci někde, kde bude teplo. Chci někam, kde výuka bude probíhat v angličtině. Chci někam, kde mě náklady nebudou stát budoucí úspory na blbost, kterou si budu chtít koupit, až budu mít nějaký ty peňáze. Takže když to dám dohromady, prolítnu seznam bilaterálních smluv naší školy. Tak.. Tak.. Tak je to ještě horší. Já vlastně nevím kam. Ne, ne. Je to tady. Šampiónem se stává řecko, přesněji Kréta. To bude to místo, kde duševně vyrostu. Stará mykénská kultura, podhoubí pro mojí duševní potravu. Po večerech budu mít po boku Aristotela, který mi toho má ještě hodně co vysvětlovat, po druhém boku srk božské many, neboli vína. U nohou blankytně modré moře. Ach. Už teď vidím jak jsem bohovsky spokojenej.
Takže eror numero uno. Kréta z listu vypadává. V kanceláři mezinárodních vztahů o tomhle místě asi nikdy neslyšely dle výrazu místního velmi zaměstnaného pracovníka. No tak nic. Vlak pokračuje dál. Můj pomyslný cestovatelský prst se zabodne do dalšího příhodného místa na mapě Evropy. Ale kde by to jen mohlo být. No vždyť je to jasný. Španělsko! Heuréka! Vždyť tam jsem chtěl, akorát jsem si nedovolil ani pomyslet. Jisté zkušenosti mám. Jak s dovolenou, tak i s nedávným pobytem na Universidád de Malága před 2 lety. Joo to bylo parádní léto. Takové rozmarné, bych řekl. No jasně tam chci. A už vím dokonce i kam. Sevilla, to místo zaslíbené. Jenže tam se dá dostat jen přes katedru jazyků. Olé. Běhanice po kancelářích alá úřední šiml pokračuje. Hola, que tal? Chci tam! Ber mě! Chci moc! Myslim si, když stojím s přihláškou ke gramatickým testům. Taková menší nepříjemnost. Menší kamínek na jinak pěkně upravené cestičce. Tak Martine dáš to ve španělštině? Heh. Dobrej vtípek z kapsy. Pěkně aglicky prosím. No ale mají přednost studenti, kteří chtějí studovat ve španělském jazyce a anglický jazyk bude pouze a jenom doplněním, kdyby náhodou nebyl dostatečný zájem. No to je přímo bomba. To dík, to mi docela sjela sanice. No stejně to zkusím.
Ještě, že mám takovýho peckovýho parťáka, kterej do toho jde se mnou. Jako asi by mi určitě smutno nebylo, ale přeci jenom s nim je to jistota. Hned mu zavolam a domluvíme se tedy na Seville. Určitě bude stejně nadšený jako já. Nazdar Ondro, víš kam jedem? Nevíš. No já vím. Jo ty taky víš? Aha no tak to povídej. ... Nevěřím. No to snad ne. Slyším dobře. Přeskopečkovej Deutschland? Fakt tam chceš. No tak to asi nic. Mě napadla Sevilla. Chvíle ticha. Vážně jel bys tam? No nejlepší. Dáme tomu na prdel! No vidíte já říkal, že je to peckovej companero. Takže jasný. Teď se jen lehce připravit na ten gramatickej test, kterej stejně nemá cenu dělat, když bychom byli jen doplnění. No my hoši, kteří se koupali na jadranu v čirém optimismu to takhle nebereme. Prostě se to zkusí. Dobrý test mám za sebou. Výsledky. Rychle výsledky. Chci vědět výsledky!
No dopadlo to tak jak jsem čekal...náhradník, hmm. Ale cože tohle, Ondru tam nenapsali. Co to je za zradu? Už jsme to spolu přeci plánovali. Nějak už jsem nepočítal s tím, že tam pojedu sám. No to je stejně jedno, náhradník je jenom náhradník. Uvolnilo se místo. Byl by stále zájem? Ne, asi ne. No to potěžkej, povař, usuš, ale nepřeháněj. Pomyslím si. Ne stejně, prostě budu hledat dál. Takže zpátky na zahraniční oddělení. Třeba nabídnou nějaké zbytky kousků evropských vzdělaneckých center. Pár úsměvů ve dveřích a co přijde dál. Ano skutečně nějaká místa zbyla. Pokud ovšem chcete jet do východní Evropy. No ještě tak Bulharsko bych dal, bleskne mi hlavou. V Sofii by zábava byla. Město to určitě pěkné bude. Občas nějaká ta noční eskapádka, pak stádo ovcí noční ulicí. No jo. Už jsem s tím smířen. Když chci kývnout tak nepochopitelně ze sebe vydám. A co Španělsko by nebylo? Pracovník oddělení zaloví v lejstrech a s úsměvem zvedne hlavu a pokýve. Jo bylo by. Kousek od Barcelony. Ale je to ve španělštině. Umíte dobře španělsky? No jasně, že... no vlastně ne. Necháme si to projít hlavou, s těmito slovy se loučíme pro tento den.
Za pár dní se vracím na místo činu. Vítězoslavně pronesu. Ano chci do španělska, je to ještě volné? Mám tady CV a motivační dopis, jsme připraveni. A španělsky už umíte jo, zní místností. Jasně, tentokrát mám úsměv na tváři já. Jasně, že umíme, to dáme. No musíte splnit alespoň 2 předměty ve španělštině. Nevadí, euforie z vysněného místa, tuhle racionální otázku úplně vytěsní. Tady jsou doklady a můžem ten kolotoč roztočit. Španělsky neumím, zkoušet vás nebudu, budu vám věřit. Kdyby něco tak budete vracet peníze. No to by bylo fakt úžasný, vrátit se z půl roku dlouhýho pofelu a dlužit neskutečnej ranec. Ne to se poddá. Jedem. Směr Lleida, 100 km západně od Barcelony! Show může začít...
