Demonstrace

Dezolátní záhyb pohybu většiny kroků se bez jediného ohlédnutí snaží zničit vše co ostrovní člověk        s mozkem plným benzenu nezná

nesmí znát neví co by taková chemie servírovaná přímo z područí šíleného čínského dělníka vytvářejícího vlastní svobodu na užitečnosti dlouhých ocelových rour mohla způsobit na druhé straně obrovského kamene letícího vzduchoprázdnem nesoucí všechny lidské zbytky k dávno zapomenuté budoucnosti zmařilosti a jiného svobodného ducha záplat na demokratickém principu historek povídaných u piva starým otcem zastřený zrak už dávno nevidí ty zlotřilosti slaboduchých struktur těžkých mramorových desek bránících lůze v lepším výhledu na olejovou parádu pár štastlivců kteří sami sobě schovají tu část tvého štěstí o kterém ti vždy říkali že bude jen tvůj štiplavý pach minulosti s optimismem schovaným v euforii po peyotlu nedokáže vysvětlit tu obrovskou touhu po dalším rození dětí končících v ulicích malého města přes půl kontinentu snad jen malá část nevinnosti zůstala zachycena v rozmaru všemocné kytky prohánějící se plicním lalokem od severu k jihu nabubřelost slepoty a slepota spravedlnosti dávno máchla kyjem jakožto ostřím bezpráví kdy koloběh zaostává jen jako spirála dávno zatuchlého pocitu dávno přešlého...

Zazní poslední zvon ty se skloníš abys osvěžil ret rozpraskaným neustálým protestem proti masovému inteligentnímu světonázoru kterej ti neustále bude klást za vinu jeho vysypané kapsy stále bude žadonit a pomalu natahovat ruku stále blíže k tvému bývalému domu tomu místu kterému jsi věnoval všechny své síly na zatáhnutí růžového závoje před nenechavým okem pošťáka v modrých kalhotách obcházejícího druhou stranu růžového závoje s obálkou s jedním pruhem jako u zmije právě naopak tento růžový závoj ale byl pověšen sponou podanou vlídnou rukou která se teď třesoucí natahuje k tvé kapse zprvu se jen přiblíží a mírně otře když to nebude stačit začne dorážet stále víc nakonec tě tvrdě dopadne chytí pevně jako ocelový svěrák a vezme si to co potřebuje na záplatování vlastního času na existenci ale to bude stále málo bude se natahovat stále častěji až z toho růžového závoje nezůstane vůbec nic poté co všichni pošťáci v modrých kalhotách budou chodit jako v průchoďáku rozhodneš se že tohle už není tvůj domov vyrazíš do ulic a znovu uslyšíš ten poslední zvon znící nad davem.

Proč neslyším rozčílené slovo svého španělského bratra? Proč neslyším dupání nohou o athénskou dlažbu? Proč musím vidět to co se všude lepí do naleštěných výloh? Proč neběžím s náručí otevřenou stále dále?

Kroky konformity kmitající pohyb kyvadla u hodin v těžkém dřevě zatuchlý vzduch ze starých knih bolest zátylku z dřevěných jater prolitých nekonečným rokem to vše hraje divadlo kolem tvého oka hraje se to teď a ty tu také teď stojíš nevěříš rozhlédni se nápověda leží na dně lahve diktát zlibovůle škrtí další slova šupinatým ocasem reprezentovaný chytrým korporátním systémem oprátek kolem krku nošených s nadšením a úsměvem další papír může otevřít ty skryté dveře však víš že to ráno zase přijde rána s sebou totiž nosí obyčejnost minulého dne jen chvilku v noci kdy jsi snil a běhal ulicí se smíchem nad zvukem z údolí který tam stejně nejspíš není.