Však to jednou sama poznáš....

Dostala jsem takovou facku mezi futrama, že jsem druhou chytila ode dveří. "Mami však je jenom dvacet minut po půlnoci", zaostřila jsem na hodinky, lehce ovíněna, vracející se z vesnické zábavy. "Jdu skoro načas, ten autobus tam jezdí jednou za hodinu", zahučela jsem.

Že těch 20 minut bylo pro mámu asi jako celý rok, jsem si tehdy absolutně nepřipouštěla. "Však to jednou poznáš"...a dodala proslulou větu: "Dokud bydlíš se mnou, budeš se chovat podle mých pravidel", odkráčela do ložnice a práskla za sebou dveřmi

"Však už mi bylo 19", kroutila jsem uraženě hlavou. Ovšem právě skutečnost, že dospělost si sebou nese mimo jiné i zodpovědnost k sobě i ostatním, šla v té době, více jak před dvaceti lety, jaksi mimo mě.

....tenkrát jsem moc nechápala, co tím chce máma vlastně říct,  ale proč se až tak rozčiluje?... 

 Ale měla jsem to poznat....

Uvědomuji si, že  od pěti týdnů malého, kdy nám byl potvrzen přírůstek, žiju v neustálém strachu a hysterii "co kdyby něco".  Emoce se snažím držet na uzdě, mnohdy však marně. "Ani jsem netušil, že máš tak vysoko položený hlas" nezapomene manžel okomentovat, když ječím na naše dítě přes zahradu, aby schovalo dlouhé nůžky na úpravu keřů a stromů do sklepa, aby zcela náhodou neskončily v jeho břiše, a našlo si jinou činnost, jež by ukojila jeho radost z práce na zahradě.

Když byl syn mimino, v noci jsem poslouchala jestli dýchá, pak začal chodit a já ho začala omezovat na svobodě ohrádkou, trnula hrůzou když se drápal po metr a půl vysoké jabloni, kroužil na odrážedle po silnici před domem a později, když začal jezdit na kole do školy.

Jsem to já, kdo dnes pochoduje kolem oken a vyhlíží a minuty se vlečou a vlečou ....nesrazilo ho auto? Jen se zakecal s kamarádem a zapomněl na čas? Co když ho někdo naložil do auta? Nenechal se nalákat na čokoládu i přes veškerá poučení doma i ve škole? "Mami budu ječet jako siréna a budu sprintovat pryč", převykládá Ondřej naučený scénář. Sevře se mi žaludek, při tomto pomyšlení......... 

Ze školy to má cca půl kilometru., "Už tu má být" přidává se k pochoďáku kolem oken manžel, nemám mu jít naproti? Vydrž ještě chvíli.  Dávám synkovi ještě šanci před tou potupou rodičovské péče......už "hopská jelínek" vydechne manžel, vrací se ke sledování TV a děláme jakoby nic. "Asi mu přece jen koupíme  mobil, procedím rychle a nevšímám si ironického manželova úsměvu a poznámky: "Vždyť jsi říkala, že mobil až v desíti". Však ty přiblblé hry na mobilu mu nedovolím, utvrzuji se ve změně svého názoru . 

Co asi tenkrát prožívala moje máma, když se její devatenáctiletá "holčička", podle dohody nevrátila o půl noci domů,  si ani nechci představovat....

Máme  to  v době mobilů  jednodušší? Tak Vám nevím.

Ale jisté je, že až si náš teenager bude svou nově nabytou dospělost dokazovat s ostatními kdovíkde,  zdrží se a tu vymoženost dnešní doby mi v stejně nezvedne,  s dodatečným vysvětlením, že v klubu řvala hudba....

....chytne facku hned mezi futrama,  třeba mu bude dvacet, a dokud bude bydlet s námi, bude se chovat podle našich pravidel!