Čistě teoreticky...

kdybych po vzoru solidarity Islandských občanů ubytovala migranty trmácejících se přes celou Evropu u nás doma....  

Verze A:

Po dlouhých rodinných diskuzích o lásce k bližnímu svému, tedy nastěhujeme syrskou rodinu se dvěma dětmi do našeho domu  na vesnici. Jeden pokoj pro manžele se dvěma dětmi na přechodnou dobu jako dělaný. Když tak děti nastěhujeme k synovi do pokoje, ať je mu veseleji.

Domlouváme se lámanou angličtinou. Muž tvrdí, že je lékařem, a snad jen ifon 6 v jeho ruce je toho důkazem.

 Vezmu si týden dovolené. Objedu s nimi úřady, aby se řádně zaregistrovali a zažádali si o sociální dávku. Nadšeně spolupracují.  Vařím jak jsem zvyklá, špagety se sýrem, topinky, šunkofleky, francouzské brambory, polévky, rýže, hovězí. Omlouvají se, že  vepřové  nejí. „Nám nechutná skopové“ mávne rukou manžel.

 Děcka  společně lítají po celé vesnici. Sousedi nám pro ně přinesli starší kola. Veškeré státní peníze mi s úctou odevzdají a my je na oplátku zveme na pivo na naši vesnickou fotbalovou ligu, kde hrají i kluci z Afriky, jež tu jsou na hostování.  

Svou uctivostí a pokorou si získávají všechny.

 Allisa v tričku s dlouhým rukávem, kalhotech s dlouhou nohavicí a v šátku přes vlasy, já v tričku a kraťasech, vlasy v culíku. Není problém. Já se hloupě neptám, jestli jí není horko, ona se zdrží poučení, že vystavuji svou nahotu. Nepozoruji žádné pohoršené pohledy ze strany muže. Jsou v pohodě, naprosto tolerantní k naší kultuře. Co jsme si to nalhávali?

 Oni se modlí několikrát denně. My jim v neděli ráno objasňujeme zvonění  zvonu svolávající věřící  sousedy  do kostela na mši.

Po týdnu odcházíme do práce a já přemýšlím, zda jsme to s tou důvěrou nepřehnali. Nechali jsme v domě  čtyři úplně cizí lidi s klíčem od domu. Vracím se, mám uklizeno, vyžehleno. Allisa  nás zve na jejich večeři, vzpomínají na Sýrii…tentokrát děkujeme my.

Úřady fungují úžasně. Střídají se u nás sociální a charitativní pracovníci. Asi za měsíc vezu Abdula  do Nemocnice, kde má předběžně zajištěnu práci. Fandíme jim. Dostanou byt ve městě. Pomáháme sehnat starší nábytek. Abdul nastupuje do nemocnice, i když na pomocnou pozici, než se naučí pořádně česky. Děti začnou chodit do školy nejprve na naslouchání českého jazyka. Hodnoceni začnou být po roce.  Allisa pečlivě studuje jazyk svých dobrodinců, chce se stát tlumočnicí. Chtějí zůstat, jsou šťastní, že budou žít v míru. Loučíme se se slzami v očích. Věnuji Allise domácí pekárnu do začátku.  Dodnes se stýkáme. Získali jsme nové  přátele.

Verze B:

Po této skvělé zkušenosti chceme pomáhat dále a bereme si domů další rodinu. Jsou z Afgánistánu. Manželský pár. Hned od začátku nemohlo být o přátelství a vděčnosti ani řeč.  Neumí ani trochu anglicky. Typičtí konzervativní muslimové. Žena v burce. Pohledy do země. V očích muže je vidět opovržení.  „Nemějme předsudky“, uklidňujeme se s manželem.

Vezmu si zase dovolenou. Tentokrát dva dny. Musím si šetřit, ať mi zbyde něco na Vánoce.   Oni nemají zájem komunikovat. Ignorují nás. Manželé příspěvky obdrželi, ovšem na svou obživu naší rodině nepřispěli.  Volám sociálku o pomoc. Úřady krčí rameny. Nám nemohou jejich příspěvek dát, abychom ho migrantům nezpronevěřili. Přece jsme  je ubytovali dobrovolně.  Pro letošek se synu rozluč se školou v přírodě, o lyžáku a kurzu plavání nemluvě, klesám na myslí.

Chodit po domě ve spodním prádle mě ani nenapadá a kluka si stěhujeme do ložnice. Zajatci ve vlastním domě.

Berou si potraviny z lednice, jak je napadne, neuklízí po sobě. Jen sedí. Sledují televizi. Jsme z toho nervózní. V noci špatně spíme. Neustále posloucháme drmolení motliteb.  Chodí kolem kostela s výkřiky Allahu Akbar. Sousedi nám nadávají.  Házejí kameny do oken. Voláme Policii, čímž nelibost starousedlíků ještě zvýšíme. Peníze se nám tenčí, poněvadž se snažíme rodině v utrpení pomoci. Přece je nevyhodíme na ulici.  A oni sami se k odchodu nemají.

Komunikace žádná, úřady bezmocné. Po měsíci nám zvoní u plotu státní úředník se třemi  prý příslušníky rodiny. Tři mladíci. Chabě se bráníme. Nelze rodiny přece trhat. Sousedi  se bouří. Po pěti měsících jednání  se sociálkou, odlétá celá skupina  do Německa, neboť u nás je diskriminace a rasismus. Našetřené sociální dávky si berou do začátku, než další obdrží od německých sociálních úřadů.

 A my? Tentokrát brečíme štěstím, že naše noční můra skončila.  Psychicky  vyčerpaní ze setkání s naprosto odlišnou mentalitou a tradicí.  Nuceni přestat platit hypotéku, abychom naše hosty uhostili a banka nyní hrozí vystěhováním.  Státní úřady to nezajímá. Však jsme chtěli pomoct dobrovolně!

Kdo nám zaručí Verzi A?