Příliš sexy pro běžný život

Mám jednu kamarádku, říkejme jí třeba Rita, která až příliš ráda nosí minisukně. Nevadí. Bavím se s ní i přes tenhle hloupý zlozvyk.

„No moc necum, to neni nic pro tebe - to mam pripravene teplaky!“

Pokud by nás dvě někdo navlékl do pytle od brambor, vyhrála bych pomyslnou „miss“ nejspíš já, ale díky její uniformě v podobných kláních vítězí hlavně ona. Lhala bych (jako každá normální holka), kdybych řekla, že je mi to jedno. Není! Ale neznamená to přeci, že se hned navleču do něčeho ultra-krátkého. Ona má mini, já mám mozek. Jsme skvělá dvojice.

Nedávno ale přišla v kalhotách. Jistě, znám ji už dlouho a v kalhotách jsem ji také párkrát viděla. Jenže ten den teploměr ukazoval třicet ve stínu. Místo pozdravu jsem zvedla obočí (jak moji pravidelní čtenáři vědí – levé, pravé zvedat neumím) a sjela jí na spodní polovinu těla stejným pohledem, který by ona použila u mě na ponožky v sandálech. Vyděšený, nevěřící a zmatený pohled. Ritě bylo jasné, že jí nedám pokoj, dokud se nedozvím důvod tohoto počínání, který uvrhnul celé mé mínění o ní do naprostého chaosu. V několika následujících minutách mi proto nastínila celou krizovou situaci – od slintajícího šéfa, přes nadměrné troubení projíždějících aut, nemožnost jezdit večerní i noční tramvají až po v určité chvíli obtěžující či diskriminující „výhody“.

Rita není jediná, kdo své ženské zbraně čas od času systematicky ukrývá. Půvabná managerka, co si pořídila brýle bez dioptrií, jen aby nevypadala jako modelka. Prsatá blondýna co se pravidelně barví na brunetu a nosí „zplošťující“ trička. A Rita, která svůj největší přírodní šperk na svém těle nyní halí do neforemných pláťáků.

Chápu je. Všechny. Je skvělé být ženou a nic to nestojí. Když náhodou ano, tak stejně jsou na push-upky, bokovky, minisukně, dlouhé vlasy, rtěnky a lesky tak zanedbatelná náklady v porovnání s tím, kolik času, peněz a práce to kolikrát ušetří. Jenže občas přijde okamžik, kdy je to všechno na obtíž. Najednou žena musí popřít svůj smysl pro estetiku jen proto, aby kolegové brali její názor vážně a aby se mohla bez úhony projít sama večerním městem. Některé „ženskosti“ se prostě s určitými aktivitami příliš neslučují.

Zajímalo by mě, jestli je možné být emancipovanou ženou i v minisukni. A pokud ano – jak na to? Ritu už to nezajímá. Vzdala to. Je míň naivní než já a přiznala si, že to prostě nejde (a neztrácí zbytečně čas hloubáním, jak sloučit krásu s uznáním).

Kdyby se společnost vyvíjela jiným směrem, bylo by třeba profesionálnější nosit do práce minisukni. Ten, kdo by se nervoval, by byl muž. Nevěděl by, jak správně všechno schovat dovnitř, bylo by mu to nepohodlné a navíc by si nepřipadal jako muž. Ztrácel by sebevědomí. Nosit sukni přeci „nemá koule“. Nemá. Stejně jako nosit kalhoty „nemá kozy“!