Muži na schodech, sousedky a další aktéři sexuálního života

Nedávno mě zastavila sousedka z přízemí s poměrně všetečným dotazem: “To je Váš přítel, co jste s ním tuhle ráno odcházela?“ A mě napadlo jen: “Který?“

"...a ty cerny tanga, co jste si tu vcera prala, mate dneska na sobe???"
Útržky cizích rozhovorů, pohled do cizího okna naproti nebo fotografie neznámých lidí na facebooku. Koukáme do soukromí lidem, kteří o tom ani nevědí a vytváříme si jejich imaginární životy tak, že doplňujeme prázdná místa mezi fotkami z dovolené v alpách a statusem: „Zlomená ruka už se hojí!“ Posloucháme hádání sousedů za zdí, sledujeme stěhovací vůz před domem, a když vidíme souseda, jak si domů nese instantní těstoviny, myslíme si, že víme. Ale – víme?
Někdy by mě zajímalo, co si o mně myslí lidé, o kterých třeba ani nevím, že existují. A lidé, kteří neví, že existuji já – žijí opravdu život, který si myslím, že žijí?
Moje sousedka je poměrně všetečná – to mi neušlo, i když se snaží svou všetečnost zamaskovat, jak jen to jde. Společný dům obýváme jen pár měsíců. Zajímalo by mě ale, jaký obrázek o mě může za tu dobu mít? Jak dalece může skrz své dveřní kukátko vidět do mého života? Prozradí jí cinkající nákup v pondělí večer a pozdní návštěva něco o mé ložnici? Ví, který z těch mužů, co se plíží v noci po schodech, je zloděj, který můj milenec a který milenec té slečny z prvního?
Každý, kdo někdy žil na malém městě nebo v domě s více než jednou partají se zákonitě MUSEL stát článkem řetězu, který přeposílal informace ze sondy do cizích ložnic. Nevím jak vy, ale já jsem během puberty věděla všechno o proutníkovi z vedlejšího vchodu (co opustil svou rodinu kvůli dvacítce a začal nosit kšiltovku a brusle), amazonce s knírkem odnaproti (která si pořídila tři děti se třemi různými muži) i peroxidové staré panně (která žila s matkou a nikdy ji nikdo neviděl s žádným mužem, zato v solárku byla pečená vařená). Kdo ví, jaké byly skutečné příběhy…
Zkoumání cizích životů je ale jen trénink na zkoumání životů těch, jejichž životy nás doopravdy zajímají. Analyzujeme neskutečné množství hloupostí a stáváme se neškodnými stalkery, jen abychom se přiblížili vytouženému cíli – a je úplně jedno, jde-li nám o snubní prstýnky, procvičování tantry nebo nekonečný orgasmus.
Když nám bylo jedenáct, bylo obvyklé najít si svého Vyvoleného ze třídy jednoduše v telefonním seznamu. S adresou. A pak už se jen (jako by náhodou) potloukat kolem jeho domu a čekat, že se třeba objeví. Když nám bylo šestnáct, stačilo zjistit, jaký má Vyvolený rozvrh a jakou kapelu poslouchá (a tedy pravděpodobně bude na jejím konzertu). Postupně si každý vytvořil určitý soubor triků, jak si vytvořit obrázek a jak lapit oběť. Často však soubor úplně mimo.
Díky analýze střípků informací si vytváříme obrázek někoho, kdo neexistuje. Prázdná místa na mapách o charakteru si dokreslujeme tak, jak se nám hodí. Výsledná mapa je možná mapa ideálního partnera, nikoliv ale člověka, který stojí před námi. A pak jsme rozčarovaní – stejně jako když zjistíme, že paní s knírkem odnaproti má prostě smůlu na nestálé chlapy, co si nedávají pozor! Žádné vzrůšo...
Moje sousedka z přízemí tak o mě ví asi tolik, jako kdokoliv na prvním rande. A myslí si své (jako já na prvním rande o komkoliv). Ví, že se vracím pozdě z práce (i když si myslí, že chodím do baru každý den). Ví, že si sem tam objednám pizzu (i když si myslí, že poslíček s pizzou je nějaký můj další frajer co se maskuje). A ví, že nosím podpatky (a myslí si, že jsem nafoukaná pinda).
Kdyby si má sousedka pokecala s klukem, se kterým jsem byla na rande jen jednou, pravděpodobně by na mě měli stejný názor. Ovšem skoro každý, kdo se mnou byl na rande dvakrát ví… jak vypadá má sousedka z přízemí…