Je "láska až za hrob" utopie?

Sen o šťastné rodině nebo lásce až do smrti je utopistickou ideou, kterou nám po čas dětství houževnatě vštěpovala společnost. Vlivem pohádek a jakýchsi všeobecných "standardů" štěstí jsme se stali závislí na vidině věčné a nepřekonatelné lásky. Upřímně - věříte na to vůbec? Nebo to berete jen jako fakt, který vás konkrétně bohužel míjí?    

"No, hochu, nevim jak tobe, ale me dnes chutna spis nudlova..."flickr.com

Už odmala vím, že mým smyslem života by mělo být zamilovat se a založit rodinu. Snažit se dělat vše pro to, abych se co nejlépe (a pokud možno také z lásky) vdala a pak se snažit ještě víc, abych se náhodou nerozvedla. Má to být můj sen a pokud není, jsem divná. Jenže co mám dělat, když mi celá tato instituce "šťastného života plného lásky" připadá poněkud náročná na realizaci? Co když mě vysiluje jen vědět, že zrovna tohle má být můj sen? 

Poslední dobou, kdy se začíná nebezpečně šířit promiskuita, se začíná i uvažovat o změně všeobecného názoru a tedy toho, že člověk je tvor monogamní. Křivka rozvodů je stále výš a má vliv i na vnímání ostatních. Nebo si snad občas neříkáte, že je naivní věřit na lásku až do smrti, když kolem vás nic podobného nefunguje? Jenže bohužel společnost nám stále nutí svůj názor. Musíme snít o životním partnerovi a do každého vztahu jít, jako kdyby neměl nikdy skončit. Když náhodou nadhodíme téma potencionálního rozchodu, jsme okolím (v čele s partnerem) v podstatě odepsáni. Jsme rázem vztahové děvky a děvkaři – i když sex byl jen vedlejším produktem vztahu. 

Pořád se ptám – proč je zatracován někdo, kdo na svět pohlíží realisticky? Proč se dětem v útlém věku implantují růžové brýle věčné lásky pomocí pohádek a životních „axiomů“? Není snazší sejmout z nich podobné břímě a nenápadně (aby se křehká mladá dušička nerozpadla) jim naznačit, že občas to prostě neklape a musí se jít dál – i třeba s někým úplně jiným? 

Život je dlouhý a stejně jako málokdo dělá od dvaceti do dejme tomu šedesáti stejnou práci, nemůže ho ani bavit stále stejný člověk. To ale lásku vůbec nevylučuje – délka vztahu nijak neovlivňuje hloubku samotného citu. V jednu životní etapu to tak je, něco vám to dá a pak to zase zmizí a najdete něco jiného. Jak se mění osobnost člověka tím, co prožije, mění se i to, co má rád a koho chce mít vedle sebe.

Když jsem byla malá, nesnášela jsem špenát – teď ho miluju. Naopak jsem zbožňovala polévku z mléka s nočky – teď ji vidím a dělá se mi nevolno. A stejně tak s lidmi. Jestli se někdy vdám za špenát, nemůžu nikomu zaručit, že mi za pár let nebude zvedat žaludek. Nebo vy si jste jisti, co budete cítit, chtít a co vám bude chutnat za deset let?