Pokrok se dere kupředu a přináší s sebou stále nové a nové věci. Někdy pokrokové, jindy ne. Zvlášť pokud jde o bezpečnost. Bezpečnostní pásy, airbagy, padesátka v obci, ABS – všechno poměrně důležité vymoženosti, ať už povinné nebo nepovinné. Sám znám ale pár lidí, kteří by do auta bez airbagu nevlezli (chápej, kvůli bezpečnosti), bezpečnostní pás je ale nechává ledově klidnými. Taky je hezké mít ABS, myslet si, že zastavím na místě a jezdit tak rychle, že když se objeví nebezpečná situace, ani nestihnu začít brzdit.
Bezpečnost je o tom poučit se z minulých nehod a tragédií a přijmout taková opatření, aby se tyto již neopakovaly. A to i opatření taková, která z člověka zdánlivě dělají vola, který není schopen vlastní myšlenky. Na Slovensku zavedli povinné nošení přileb u cyklistů mimo obec. Je otázka, nakolik je takový krok smysluplný. U dětí budiž, ty nebezpečné situace přímo vytvářejí, ale kontrolovat dědulu ráno na cestě do práce? Nebylo by smysluplnější trestat tyhle „Armstrongy“ na ukrajinách spíše za to, že neplní svoji stávající povinnost, tedy být vidět –mít alespoň nějaké to světlo a kus odrazky nebo reflexního pásku. A teprve pak se zamýšlet nad tím, jak to dopadne, až takového nezodpovědného neosvětleného cyklistu smete auto, jehož řidič jej prostě principielně nemohl vidět včas?
Sám jsem byl velkým nepřítelem přileb v době, kdy se s nimi začínalo (když je mám na uších, nic neslyším, nemám přehled o provozu a cítím se omezen), čas mne ale naučil, že přilba nejenže může zachránit, ale i zachrání lidský život. Mluvím sice o cykloturistice v horském terénu, ale proč ne, principielně nejsem proti, aby bylo i u nás zavedeno stejné pravidlo jako na Slovensku. Koneckonců proč dělat dětem hokej v hlavě tím, že až vyrostou, vznikne jim „nepovinnost“ nosit přilby, na které si tak krásně zvykli. Problém je v tom, že to z člověka tak trochu dělá osobu nesvéprávnou a z taťky, který si ráno krokem sjede do sousední vsi pro rohlíky bez přilby člověka, který koná přestupek.
Přesto jsem pro. Otázka ale je, kde se to zastaví. Malá storka: Voloďa se zadíval na zeď, vší silou se rozeběhl proti zdi a vrazil do zdi hlavou. Mátožně se zvedl, poodešel, zadíval na zeď, vší silou se rozeběhl proti zdi a vrazil do zdi hlavou. Podruhé se zvedal o poznání neochotněji, když do zdi hlavou vrazil potřetí, dobře pět minut si poležel a když zeď vzal počtvrté, svalil se nadobro, zachroptěl a umřel. Ano ano, taková tragédie by se nestala, kdyby Voloďa nosil chodeckou přilbu.
Jak jinak chcete ochránit nebohé chodce před úskalími stále houstnoucího provozu v městech? A před jejich vlastní nesvéprávností? Říkáte si, že je to blbost? Budiž. Kdo to ale určí? Naši zákonodárci asi těžko, těm už ani přilba nepomůže. Selský rozum? Něco takového už drahně let neexistuje. Můj příběh s Voloďou byl sice míněn jako nadsázka, ale … abychom se za pár let nedivili.
Jiný příklad - strojní bezpečnost. Dříve stačilo chránit obsluhu před zásahem strojem, zachycením pohybující se částí, pádem do stoje, nebezpečným přiblížením se a tak dále. Dnes ale nastupuje trend krytovat a zabezpečovat stroj tak, aby se do něj dělník nedostal a nebyl jím zasažen ani v případě, že se do něj rozhodne aktivně vniknout a ještě přitom překoná překážky. Kde to jsme? Kdo proboha bude lézt do hydraulického lisu dírou 30 krát 30 centimetrů ve výšce 1,5 metru? A jestli někdo ano, jak mu zabráníte, aby si beztak něco neudělal? Zeď máte v každé fabrice … a víte, jak to dopadlo s Voloďou!
Koneckonců … když jdete po chodníku, stačí vám kolikrát udělat jeden krok stranou a už si můžete povídat s kapotou auta, které bezpečně a zcela podle předpisů projíždí kolem vás. A nebo metro … jeden krok a nebo také jen zavrávorání a už vás sloupávají z kolejí. Oddělení dráhy metra bezpečnostním sklem, ve kterém jsou dveře, které se otevírající se až poté, co vůz metra zastaví, tuhle v televizi ukazovali, někde v Japonsku. A co chodci na přechodu? V Rakousku můžete na přechod vstoupit až poté, co zamáváte a řidič před přechodem zastaví. Má to smysl? Zdržuje to oba dva, ale … kolik z nás, kteří si ještě troufneme pohybovat se po městě po vlastních, se cítí na přechodu bezpečně poté, co se rozhlédne, zamává a udělá první krok …
Tak jak tedy? Budeme stavět zábrany mezi chodníky a ulicemi? Pokrok přeci nezastavíš….
Nakonec malé odbočení. Mnoho odpůrců homosexuality a navíc i pár lidí, kteří proti vztahům lidí stejného pohlaví nic nemá, říká: teď povolíme jim, a kdy se to zastaví? Začneme za chvíli tolerovat zoofily, nekrofily, pedofily, sadisty? Kde je hranice mezi sexuální preferencí a úchylkou? A kdo ji určí? A existuje vůbec nějaká? Není to dávno, co většina a to včetně té poučené vnímala homosexualitu jako úchylku (tedy něco, co se odchyluje od jejich vlastního vnímání sexuality), teď se bere jako orientace, preference (mně se líbí zrzky, bráchovi zrzouni, no a co?). Jak ale k té změně došlo a na základě čeho, to se určí těžko. Pokroku? Pokrok ale nezastavíš … Vždyť v pořadu Q nebo Qečko nebo tak nějak (pořad „volně propojující kulturní, společenská a politická témata, nahlížená pohledem queer komunity“, čímž je míněna komunita zejména homosexuální) byla nedávno reportáž o zoofilech, tu si pán stěžoval, že proč jej společnost odsuzuje za to, že chrupinká se svou labradorkou, když se jim to oběma moc líbí (aha) a nikomu tím neubližují, tu se někdo vyznal, že občas rád slepičku. Nakonec byl divák vyzván k zahájení společenské diskuze. Bohužel se si ale někdo jaksi neuvědomil, že je něco jiného, když se dva sami za sebe zodpovědní lidé dohodnou, že se budou mít rádi a budou mít sex, než když souložím se stvořením, které je vůči mně v nevýhodě, je na mně závislé a navíc nedisponuje druhou signální soustavou.
Prostě s pejskem, kozičkou ani slepičkou se nespinká, do silnice se neskáče, do lisu se neleze a chodcům se přilby vnucovat nebudou. Nebo … že bych se mýlil? Pokrok přece nezastavíš.
