Budu vám tady vyprávět o medvědu. Přísáhám, že vše co napíšu bude pravda a nic než pravda, k tomu mi dopomáhej Barack Obama.
Několika slovy bych se tu rád zmínil o medvědu.
Byl jednou jeden medvěd a ten se hrozně bál bouřky. A medvědů. Vždy se moc chtěl podívat do Tater, ale strach mu v tom bránil, nedokázal jej překonat. Nakonec se sice odhodlal, ale úplně se bát nepřestal.
No, vykračuje si to tedy takhle po hřebeni, když tu se najednou přižene bouřka. Už už se medvěd chystá skrýt se do kleče, když tu se na něj právě odtamtud vyřítí medvěd a chystá se ho rozsápat. Bývalo by k tomu bylo i došlo, na poslední chvíli ale do medvěda uhodil blesk a na místě jej zabil. Ptáte se kterého? Nevím – je to jedno. Stejnak to není ten medvěd, o kterém jsem chtěl mluvit.
Jinde žil medvěd a ten se zcela atypicky živil žaludy. Nedělalo mu to ale pražádnou radost a tak se dal na dráhu spisovatele válečných románů. Dokonce se za tím účelem nechal ostříhat na ježka, aby mu to celé lidé spíše uvěřili. Lidé se ale ukázali být krutí, pořád se medvědovi posmívali, že prý je to je medvěd a láry fáry, žádný pisálek, a málem chudáka medvěda přivedli k nervovému zhroucení. Ještě že přišel medvěd z Vihorlatu a rozsápal je. Všechny. Ale ani medvěd z Vihorlatu není ten, o kterém jsem vám chtěl vyprávět.
To byl takhle jeden medvěd a ten padl v jedné válce. Ale jiný medvěd byl onačejší – ten padl hned ve třech válkách. Na krásně by se tak mohl stát spisovatel válečných románů, ale na to on nebyl. Jako protřelý veterán začal hrát na burze. Šlo mu to dobře, dokud ji nerozsápal.
A pak tu byl další medvěd. Ten měl ještě úplně jinou zvláštnost – byl žena. Nosil normálně sukni, lodičky a takové ty kalhotky, co vlastně ani nejsou kalhotky ale jen kus provázku. A vytrhával si obočí. Úplně jako nějaká ženská. Ani byste neřekli, že to ve skutečnosti byl medvěd jako Brno.
A pak byl ještě takový medvěd, co se pořád schovával za stromem. Většině to bylo šumafuk, ale našli se i tací, kteří by, čistě ze zvědavosti, rádi věděli za kterým stromem že to zůstává skryt. Ale medvěd byl tak dobře schován, že ho jakživ nikdo nenašel. Popravdě ho ale žádný nijak zvlášť nehledal, protože se bál medvědů, že ho rozsápou.
Sám tento medvěd ale neskončil nejlépe. Ze všeho toho schovávání mu tak vyhládlo, že se vydal shánět něco k snědku. Byl ale tak dobře schován, že když se vrátil s jídlem, sám sebe nenašel. Tak dobře byl schován. Byl by býval umřel hlady, jak tak ale bloudil po lese, vyřítil se na něj medvěd a rozsápal jej. Ale to pořád ještě nejsem tam, kde jsem chtěl být.
Medvědi jsou divocí. Jsou to hrozná zvířata s obrovitými spáry a drškou plnou nenasytných zubů. Všichni jsou navíc dosti klerikální.
Jeden medvěd si během asprirantury vykloubil koleno. Ve sklepě. Nadvakrát. A ještě se u toho smál. Jiný aspirant, tentokrát ale člověk, se taky pořád smál. Tedy pokud ho ale neobcházel strach z medvědů, který ho ale obcházel pořád, takže se de facto nesmál nikdy. I tak ho ale smích přešel, když ho rozsápal jeden medvěd, kandidát věd.
Řeknu vám, než se medvědů pořád takhle bát, to už být radši jednou pořádně rozsápán medvědy a pak už mít od medvědů nadosmrti pokoj.
Byl vám ale jeden, kterému dali medvědi pokoj jen tak. Nenásilnou cestou. Tenhleten šťastlivec z toho ale celým štěstím omdlel a švihnul sebou o zem takovým způsobem, že když se druhý den v nemocnici probral, zjistil, že už je mrtvý.
Ten samý den na lůžku vedle zemřel další člověk, který už měl pokoj od medvědů. Ten sebou ale den předtím švihl o zem dřív, než se to dozvěděl, a tak umřel dřív, než mohl spokojeně zkonstatovat, že už má od medvědů nadosmrti pokoj.
Teď ale rychle k tomu medvědovi, o kterém jsem chtěl mluvit původně. Musím si pospíšit, protože mne může každým okamžikem rozsápat.
Před pár minutami se nám dole v patře v kuchyni usadilo nějaké obrovské zvíře. Poznám to podle toho, jak vrže kanape. Doufám, že to není medvěd, protože je už hluboká noc a nikdo by tak neslyšel moje zoufalé volání o pomoc. Leda ten medvěd. Je-li to tedy medvěd. A ten by mi nepomohl. Leda do hrobu.
Teď mne napadlo, že bych mohl sebrat všechnu svou odvahu co jí mám, sejít dolů a udělat na toho medvěda medvěda. Jestli se totiž ten medvěd bojí medvědů, mohl by se leknout a utéct z kuchyně. Alespoň na záchod. Do rána bych to už nějak vydržel.
Znáte tu pohádku o sedmi medvědech, kterým se někdo vyspal v postýlkách a kteří potom říkají: „Kdo to spal v mé postýlce? Kdo to jedl z mého talířku?“ atd. atd.? Já na to nemůžu ani pomyslet. Do medvědí postele bych nikdá nevlez. Kdo ví, jak k ní takový medvěd přišel. Nejspíš někoho rozsápal.
Z vedlejšího pokoje, z ložnice, z mé postele, se ozývá pravidelné funění. Bude to buď medvěd nebo slon, který se dokáže uskrovnit.
Kéž by to byl slon. Slon by mi zas až tak nevadil. Slona se nebojím. Slon by mne totiž docela určitě nerozsápal. Slon má totiž sloní paměť a kdyby mne zabil, do smrti by z toho měl výčitky svědomí.
Chtěl jsem vám ale říct něco o docela jiném zvířeti, o medvědovi. Jenže jsem z něj dostal neovladatelný strach a tak toho raději nechám. A víte, co se říká?!
„O kom se mluvívá, nedaleko bývá!“
Odsud z pokoje už raději nevytáhnu paty. Pěkně se tady schoulím pod stůl a budu doufat, že se do rána žádný medvěd neobjeví.
