Zloději!

„Dveře od bytu byly dokořán,“ vypráví maturantka. „Napadlo mě, žes třeba nikam neodjela.“„Doufám, že jsi nešla dovnitř,“ děsím jsem se.„Ani náhodou. Co kdyby tam ještě byli?“ ťuká si na čelo.„Bleskem jsem zacouvala do výtahu, sjela do přízemí, a teprve pak jsem zavolala policajty. Byli tady do čtvrt hodiny.“

Můj psycholog říká, že si má člověk dávat bacha na to, co si přeje, protože by se mu to mohlo vyplnit.
Když mi bylo patnáct, užírala jsem se strachy, že nic zajímavého neprožiju. Budoucnost se mi zdála nezajímavá a fádní, šance na dobrodružství mizivá.
Rozuměla jsem Grahamu Greenovi, když se ve svých životopisných zápiscích svěřil, že nudu v pubertě zaháněl ruskou ruletou s revolverem: PRÁSK!
O pětatřicet let později zjišťuji, že můj život nabral na rychlosti. Dny se na mě řítí jako rozzuření buldoci, uhýbám před nimi, kličkuji, a v duchu si nadávám, že mám, co jsem chtěla.
„Byli dva,“ pokračuje maturantka. „A oba docela pěkný. Řekli mi, ať počkám na chodbě a neohroženě nakráčeli do bytu. Do minuty byli zpátky, a varovali mě, ať se nelekám, že nám to tu zloději pěkně zřídili.“ Oči jí svítí a pusa se roztahuje do úsměvu.
„Jdu dovnitř a koukám, že všechno je jako vždycky. Povídám jim: pánové, za tohle lupiči nemůžou, takhle to tu máme pořád.“
Řehtá se jako kůň, zatímco já se propadám hanbou, a jsem ráda, že jsem v pondělí  byla jinde.
„Proč jsi mi nezavolala?“ chci vědět.
Položí mi ruku na rameno: „Přece tě nebudu zbytečně nervovat.“
Na služební cestě se mi během tří dnů podařilo vytrousit jedinou knihu. U benzinky jsem ji zastrčila do stojanu na cédéčka.
Druhou jsem dala kolegyni Mellince, protože je z Moravy a netuší, že já tu v Praze usilovně trousím.  Před čtvrt rokem mi svěřila, že by si chtěla vydat knihu básní. Vydat si může cokoliv. A pak rovnou naložit do octa.
„Ukradli něco?“ zajímá mě.
„Myslíš, že tu zbylo něco k ukradení?“ mhouří na mě dcera pobaveně oči.
Procházím bytem a snažím se zjistit, jestli něco nezmizelo. Televize i zaprášený počítač stojí na svém místě. Zlaté náušnice od tety Máni a zánovní foťák si před rokem odnesl bezdomovec Standa. Občas u nás přespával, když jsem zrovna nebyla doma. Maturantka nemohla pochopit, proč by to mělo vadit, když Standa, ač bez domova, byl v podstatě hodný kluk. Časem naštěstí uznala, že hodní kluci nekradou, a přestala ho k nám zvát.
„Zdá se, že máme všechno,“ nechápu.
Akordeon, na který umím zahrát dvě písně s přehmaty, leží jako vždycky pod psacím stolem. I lednice je pořád stejně prázdná. Pak mi svitne naděje: „Mé knihy!“
Hromada u topení se na první pohled nezmenšila, možná kdybych měla knížky spočítané, ukázalo by se, že nás navštívil kulturní zloděj.
„Co ten tvůj?“ kývá na mě maturantka bradou. „Ten tvůj pronásledovatel.“
Hrkne ve mně jako v automatu.
„Jindřichu, tohle bys mi snad neudělal!“