Píšeš mi. Často bez papíru a tužky. To psané, se snažím číst ve slovech, která říkáš, v tvém pohledu, očích i smíchu. Někdy mne překvapí smutek, který zní mezi slovy. Či strach, který dál vládne našim životům. Ale úsměv ze srdce, jen tak, mne naplní touhou po životě a vděčností, že tě znám. Tak piš dál.
Píšeš mi, a slova tvůj příběh rozbalí,
postavy na jeviště života se vydají.
Píšeš mi, že člověk, kterého měl si rád,
zradil tě, lhal, už není tvůj kamarád.
Píšeš mi o zármutku, který tě tíží,
a tělo znavené je, smutkem se plíží.
Píšeš mi o radosti, které z dětí máš,
a pak, pár otázek na mne máš:
Ptáš se na lásku, která ze života zmizela,
na věštbu kartářky, co při životě tě držela,
ptáš se na lidi, co jiní v nitru se zdají být,
ptáš se mne, zda můžeš je taktéž ošálit.
Příteli můj zastav se a najdi spojení,
To, co moudrost tvou a lidskost vyjeví.
Zastav se příteli a hlas nitra poslouchej,
ústa svá uzamkni, lidem naslouchej.
Příteli, jako přítel k tobě přicházím,
vždy nové kvality v tobě nacházím.
Snad dřímeš a na slova lásky si zapomněl,
Já přišel jsem, bych ti je připomněl.
Vše máš v sobě - celý svět,
Na čase je žít a znovu pět.
Přítel se vrátí, dej tomu čas,
odpusť oběma na stokrát,
smutek odchází střídán úsměvem, co se objeví,
pln radosti a vášně, všechny rány se zacelí.
Své věštby sám v sobě máš,
Proč druhé šálit, když rád je máš?
