Víte, že vzteklé dítě ukazuje z okolních autorit potlačované emoce, které do sebe podvědomě nasává a bránit se proti nim může jen tak, že je v okamžiku jejich výbuchu vypouští zpět na vysílače? A zkusili jste někdy jednat jinak?
Ptáte se mě, přátelé milí, zda nechat vzteklé dítě bez trestů?
Odpovídám ráda inspirativními otázkami:
Co děláte, když něco nevíte? Nebo když něčemu nerozumíte? Vyciťujete, viďte. Hledáte v sobě v hlubokém nitru, protože na povrchu v hlavě nevíte a nerozumíte.
Sklouznete dolů do tmy svého média a zkoumáte, co tam cítíte.
Pokud ale své emoce v sobě dlouhodobě potlačujete a do sebe je vytěsňujete, tak jen tvrdnete, jste razantnější na sebe i navenek...ego vládne. Pozůstatek plazího mozku pod tlakem strachu nemůže reagovat jinak, než povelem ÚTOČ nebo UTEČ.
To asi nikdo nechceme, viďte.
Takže pokud se (vaše) dítě vzteká a vy se dokážete alespoň zpomalit, abyste cítili, co se děje VE VÁS, nikoliv jen ve vaší hlavě, ale zpomaleně si sáhnete až k srdci a tak poznáte svůj VZTEK a STRACH v SOBĚ, zjistíte včas, že ten vztek je váš.
Přeji vám do libosti, udělejte to pro sebe - zpomalte se, prohlédněte emoci v sobě uvnitř, třeba jí dejte nějakou barvu a pak ji "bezhlavě" ze sebe svobodně vypusťte ven - vždy ale jen VERTIKÁLNĚ do přírodních živlů. Dupejte, tlučte, křičte...
To ale nikdy horizontálně do druhých živých bytostí, a to ani "jen" myšlenkami !!!, tedy rozhodně ne živě do (svého) dítěte.
Protože každá "nízká těžká" emoce vyslaná horizontálně myslí člověka do okolí se v prostředí zemské gravitace zachytí v druhém živém a posílená se k vysílači vrací!
To jednoDuše proto, aby každý člověk konečně dobrovolně zažil sebepoznání, podstatu svě schopnosti jedinečného návratu k sobě dovnitř (Automediace®), poznání té notoriety, že vědomé myšlenky jsou ovládány z podvědomí emocemi a tak se záporné emoce přeměňují na smíření a radostnou čilost jen tím, že je (v bolestech) V SOBĚ prožijete a tak poznáte.
Od nepaměti totiž platí před tisíciletími objevená "pravda" mudrců dálného východu, že to, co se vědomě potlačuje (Nebreč furt! Nevztekej se! Neřvi pořád! Nelítej!...) je v člověku přirozeně vytěsńováno do podvědomí a tam spontánně posilováno k růstu, aby příště muselo být poznáno. Proto podvědomí nezná zápor.
Už vidíte pohyb emocí jako informací v kruhu, v nekonečné spirále jako Uroboros? Dokud je svým prožitkem a poznáním v sobě spontánně nepřeměníte, zmizet nemůžou, nemají kam.
Proto je lidstvo aktuálně tak "úspěšně" ovládáno hypnotizováním, protože si svých emocí jako daru sebepoznání neváží, bojí se jich a potlačuje je v sobě.
Prosím proto znovu, ciťte, že pokud se malé dítě (do cca 6 let) vzteká, především vám ukazuje VAŠE potlačované emoce, které zcela podvědomě i z vás do sebe nasává a bránit se proti nim nemůže jinak, než že je v okamžiku jejich výbuchu vypouští zpět na vysílače....
A propos - už jste někdy zkusili sebou proti vztekajícímu se dítěti plácnou na zem a začít (k sobě poctivě!) tlouct, kopat a řvát do nebe, že tohle nechcete?
Zkuste to, zažijete poctivé osvícení, co se zvenčí naučit nedá.
A pokud se budete sami ze sebe třeba na té zemi vztekat opravdu poctivě (takže záporné emoce své i jeho uvolníte skrze svoje tělo vertikálně do přírodních živlů) dítě vedle vás se šokem zastaví, chviličku na vás bude zírat a pak se začne na celé kolo bezelstně smát. Zažije od tíhy autoritativního okolí osvobození.
A vy si můžete prožít návrat k sebeúctě, že vy jste mu tu úlevu zprostředkovali.
Už navždy budete společně vědět, že i záporné emoce jsou dar poznání sebe, proto musí být prožity a tak poznány jen ve vás. Jako když Maoři na New Zealand nejen při hře ragby tančí Haka a tak skrze svá buněčná těla uctivě vertikálně propouštějí oheň Země, aby si pak v sobě při Zemi s empatií mohli zachovat skutečnou sílu...
Beze strachu, bez agrese, lidsky.
