Manželství jako právní problém nebo jen "dané a neměnné faktum".

Že manželství je "...dané a neměnné faktum..." mi napsal o tom svém jeden nemocí trpící muž, navíc se strachem, jak řekl,"...jestli mám zemřít tak brzo jako táta...". Obrátit se do sebe k poznání své niterné pravdy se ale nechtěl.

Že manželství je "...dané a neměnné faktum..." mi napsal o tom svém (nikoliv prvním) jeden muž trpící bolestí svého těla, navíc se strachem, jak řekl, "...jestli mám zemřít tak brzo jako táta"... a dál vyzařoval své razantní odhodlání nekompromisně ovládat celý okolní svět, tedy to, čemu říkal "vnější vlivy". Oprávněně se rozčiloval, že "doktoři mají čekací lhůty několik měsíců"!
Já ale, empirií věčně procvičovaná, se jen soucitně směju - Pane jo! To se zase ego nasytilo viďte?Totiž "Dané a neměnné faktum", že já se nikdy nerozvedu, jsem sama v sobě za mlada nosila skoro 15 roků, protože můj táta opustil mámu odchodem za jinou ženou po manželství trvajícím čtvrt století.
Viděla jsem jednoho i druhého, jak si náhle vykají, máma říkala (jako trpící pan tazatel o své první manželce) že o něm už nikdy nechce slyšet, ale pak po letech, když ochrnutá klidně umírala doma v mojí posteli, se jen občas zeptala jedině na něj, jestli přišel...
Táta ale nepřišel ani na její pohřeb, když jsem mu volala, řekl, že je pro něj cizí ženou.Zkrátka před tím, když partnerské rány mých rodičů byly ještě čerstvé, i ten zázrak, že spolu splodili a vychovali dvě děti, byl mým rodičům málo, aby byli schopni si navzájem (a hlavně nejdřív každý sám sobě) odpustit.Já jsem právě tehdy studovala v Praze občanské a rodinné právo, doma jsem slovy podporovala opouštěnou mámu v klimakteriu, a když si táta přišel ještě pro nějaké věci, nemohla jsem ho sevřeným hrdlem ani pozdravit. Za to "mé mlčení" mi přestal posílat výživné.Byla jsem vychovávaná k pracovitosti a k podřízenosti muži, a tak právě čerstvě z lásky vdaná za studenta ČVUT - jsem chtěla zanechat studia, že půjdu pracovat.
Jenže jsem po čtyřech letech marného čekání na dítě právě tehdy otěhotněla.
Na právní problém, kdo je (v r.1980 byl) ze zákona povinen platit výživné těhotné studentce v manželství se studentem, nemají právníci dosud shodný názor.
Můj manžel na to nic, tehdy manželé studující a bezdětní běžně bydleli každý u svých rodičů. A tak když já jsem přijela ze studií domů a snažila se podpořit zuboženou mámu, musela jsem poslouchat její
"Jestli zjistím, že se s tátou stýkáš, tak tě neznám, ty nikdy nesmíš zapomenout, co nám udělal.".
Nerozuměla jsem nikomu, ani tátovi, jak (a proč) je tak tvrdý ke mně; ani mámě, proč mě bere jako rukojmí; ani svému novomanželovi, že ten už tehdy jasně říkal nahlas své "neměnné holé faktum", že "lidi se prostě berou a mají děti", tečka.Byla jsem si v tom "normálním" manželství jistá, že TO já svým dětem nikdy neudělám, že já se nikdy nerozvedu.Jenže teď jsem byla na studiích bez peněz a navíc těhotná.
Řeknete, že "nutné, dané a neměnné faktum" byla interrupce, konec školy a práce?Nebo žalobou hnát pro zákonné výživné svého tátu před soud ?Můj manžel považoval své studium za "holé dané a neměnné faktum", já jsem si nedovolila ani zeptat, jestli by nechtěl naše nenarozené dítě a dokonce i mě nějak podpořit.Totiž tehdy jsem ještě žila NEÚCTU K VLASTNÍ DUŠI.
Takže nerada, ale přece jen, jsem podala žalobu o výživné proti otci k soudu. Stála jsem u soudu v sedmém měsíci těhotenství a prosila (starého bezdětného samosoudce), aby mi táta na studium měsíčně přispíval alespoň 500,- Kč. Na počátku následujícího roku, v datu se čtyřmi jedničkami****, jsem porodila syna.
Žili jsme normálna radostně. Za dalších 12 roků mně, dosud vždy zdravé a pracovité, ale náhle nečekaně stále unavené, lékaři diagnostikovali karcinom plic.To bylo také jen "holé, dané a neměnné faktum".Zažila jsem pohled do očí své smrti s dvěma malými dětmi vedle tichého, tvrdě mlčícího necitlivého manžela.Co myslíte, že jsem udělala, když jsem si už tehdy dovolila nevěřit invazivní medicíně? ?
A co byste udělali vy?
Zkušenosti a změny v mém každodenním dosavadním životě (přes 30 let) mě jen ubezpečují o tom, že jsem tehdy (dosud nevím čí zásluhou) správně "poznala" skrze svoje tělo tu Pravdu vis maior, že je-li svazek muže a ženy skutečně spojený Bohem, tedy svatý, nejen povrchně uzavřený před knězem nebo před úřadem, žijí manželé SLOLU tu Pravdu, že jsou jedinou duší a proto nemůže jeden vedle druhého trpět bolestí, nemocí nebo strachem z čehokoliv včetně smrti.Takoví, jak o nich zpívá Vlasta Redl v Boží písni "Jak vlastně vypadáš", se totiž uzdravují navzájem, několik takových párů znám... třeba právníka Eduarda Tomáše a jeho ženu Mílu.
Své "holé, dané a neměnné faktum", že se nikdy nerozvedu jsem v sobě zrušila, protože uvolňováním svých emocí žalu ze života bez lásky se můj karcinom během půl roku "sám" vstřebal.
Od té doby všem lidem ráda připomínám, třeba i když se jen maloučko škrábnou, že si už určitě všimli, že lidské tělo se přirozeně sebeuzdravuje zevnitř.
Kde jsou ty hranice, od nichž už to "zevnitř" nejde, o tom rozhoduje v sobě každý sám. Buď se dál podřizuje zvenčí "vnějším vlivům" a strachu, z "daných a neměnných faktů", nebo se pokorně obrátí k sobě dovnitř a své duši vyhoví - začne ji hýčkat.
Klidně bez boje, protože zdravý duch dělá zdravé tělo.
Všem držím palce!