Za poznání, že peníze jsou jen náhradou, děkuji všem mým tyranům. Konečně vřele děkuji také České advokátní komoře (ČAK) ... Totiž i vás čeká poznání nutné bolesti, abyste každý denně rozhodli, jestli je pro nás také užitečná.
Přátelé, milí. Zažila jsem nedávno právě v návaznosti na svátky onoho ukřižování a zmrtvýchvstání jeden z nejsilnějších týdnů svého (dosud překvapivě dlouhého a zdravého) života.
Totiž konečně vřele a vesele děkuji České advokátní komoře (ČAK), kde na mě nedávno oficiálně „nastoupil“ jeden bezejmenný egomaniak. Oni chytrouši totiž vědí, že vykonstruovat kárné obvinění a k jednání před kárnou komisí pak pozvat káraného advokáta - třeba po 30 letech poctivé advokátní praxe a dokonce předchozím předsedou ČAK v r. 2018 veřejně na mezinárodní konferenci advokátů oceněného projevem úcty - je třeba do budovy bez určitého a srozumitelného označení nejen jednací místnosti (nakonec do suterénu), ale pro jistotu také při jednání bez označení jmen a funkcí jednotlivých jednajích členů tzv. „kárné komise“.
Děkuji, že vnímám dávno, že podle jejich se takový káraný člověk prostě položí dřív v té nejistotě (!), když ani neví, kam má jít, a když dojde, a neklekne, nesmí vědět, který člověk jmenovitě proti němu v kárné komisi ho kárá. Procesní předpisy jsou pro ČAK nonsens, a to i kdyby měly být použity jen analogicky.
Zkrátka „rozkaz zněl jasně“!
Vy, přátelé milí, už víte, že já jsem divně jiná. Tak jsem se tehdy při bloudění po chodbách budovy ČAK v Myslíkově ulici prostě uchechtávala, a současně jsem velmi soucitně myslela na všechny, kterým by v této situaci prostým pohledem na mě bylo jasné, že „na něčem jedu“.
Moje empirie je prokazatelná, jsem divná, nesnesla jsem bez příšerných bolestí hlavy ani pár lístků koky mezi šamany v Peru a Bolívii, a tak nadále farmaka (byť nazývaná léky) neužívám několik desetiletí a stále si vedu svou, že každý člověk je přirozeně schopen sebeuzdravení, pokud se ODVÁŽÍ POZNAT SEBE ZEVNITŘ.
Čili jsem tehdy onomu členovi kárné komise (obtloustlému, patrně mladšímu než každý z mých synů, ale zjevně nasupenému, protože jemu se protivit nesmí nikdo ani podle zákona), jen na úvod zdvořile řekla, že advokacie je v souladu se zákonem činností nezávislou, takže pro mě je celý život při pomoci mým klientům rozhodující mé empirické poznání, že každý člověk je mnohoúrovňová bytost.
„To sem nepatří!“ zařval na mě onen obtloustlý egomaniak, jako bezejmenný člen kárné komise.
Ostatní dělali, že tu nejsou. To všechno asi, abych se už konečně probrala a nutně se podřídila do poslušnosti těm tvrdším.
Jenže moje radost rostla! Užívala jsem si, jaká je to nádhera, že jsou tak civilizovaní, že teď už jen řvou, ale moje buněčné tělo na hranici už neupalují....
Že se TO všechno roztočilo „svědectvím“ jednoho podnikatele závislého na kokainu, já můžu tvrdit aspoň tady zatím svobodně, protože ani dřív, ani teď, nehodlám plýtvat svými drahocennými silami citu lidskosti na „jejich boj“ mezi chytrouši.
Respektuji klidně, že pro ně jsou nejvyšší hodnotou života peníze (a jimi koupitelná moc ovládat druhé), přece si i my zde dlouho opakujeme, že Védy už před tisíciletími psaly, že smyslem vývoje lidského ducha na Zemi je poznat všecko....
Proto pro mě už jsou peníze jen náhradou, a za tohle své poznání děkuji všem mým tyranům.
Tedy konečně vnímám svobodně své zkušenosti (vy jistě také, všimněte si SVÉ sebeúcty v solar plexus) se svým (a nejen svým) zdravím i s některými nemocemi, zkušenosti s porody a samostatnou výchovou dvou dětí mužského pohlaví s vysokým IQ, zkušenosti s doma umírajícími rodiči, jedinečné zkušenosti z cest po celé zeměkouli, ze seskoku z letadla, zkušenosti ze setkání s tisíci klientů v nejtěžších životních situacích... Konečně vnímám své zkušenosti zázraku života jako celek.
Bolest je nutná, jen my každý rozhodujeme denně o tom, jestli bude pro nás také užitečná.
Tedy i díky některým borcům z ČAK (a opravdu líto mi bylo nedávno na obrazovce TV zpoceného současného předsedy ČAK, když vysvětloval, že pokud nějaká advokátka zpronevěřila asi 60 milionů korun z advokátní úschovy, s tím nemůže ČAK vlastně nic dělat), jsem si konečně dovolila pustit se do dizertace o etice, jako o nejvyšší hodnotě životního prostředí a jednání lidí - HR (HR je zkrátka z anglického human resources = lidské zdroje).
A protože moje alma mater (PF UK v Praze, na jejíž střeše ještě nedávno vlála v rozporu se zákonem na jednom stožáru modrožlutá textilie a druhý stožár byl prázdný) mě k dizertaci o etice při výkonu práva přijmout nechtěla, vyjela jsem blíž za svým školitelem z Univerzity neevropské. Totiž za školitelem přebývajícím na Slovensku, v místě svého občasného pobytu.
Moc se už teď těším, jestli najdu chvilku, abych vám popsala dobrodružství z těchto mých cest.
Teď jen informuji lidi „zralé“ o nutné pauze.
Když jsem včera, v pátek 4.4.24 odpoledne, na tachometru svého auta uviděla číslo 1470 km - za tři dny jízdy (Pecka, Praha (a po Praze...) Brno (a po Brně ...), Trenčín, Trnava, Žilina, Martin, Kysucké Nové Mesto, Frýdek Místek, Olomouc - něco ve mně zařvalo - PAUZA!
A tak zpátky, z nádherného nitra Beskyd, s pohledem na Lysou horu, v očích s těmi slzami radostné vděčnosti za nesmrtelnou lidskost všech, se slzami, na které se moje malá božská vnoučata občas ptala „Babí, a to ti tečou zase slzy tvojí radosti, nebo jsou to ty normální, že tě něco bolí?“ píšu vám všem:
Chcete-li nalézt radost ze života, zastavte se!
Radost je uvnitř vás, připravena vás oblažit, až rozpustíte svůj strach.
Strach tvrdne a zuří, abyste se ho nepřestali bát...
Nelidská tvrdost a rychlost jsou jen pro (quasi) věčný růst růstu, který je jen bludem.
Známe přece všichni poslední kapitolu Svaté knihy - apokalypsu Svatého Jana.
Takže pauza!
