Tchyně (správně vyslovuj tchýně).

Nejtěžší je odpustit sobě. Já pokyn své duše neracionálně poslechla, opustila jsem manžela, když nebyl schopen rozpustit svůj strach/tvrdost. Když odpustíme sobě, poznáme, že druhým není co odpouštět, život se nám stane odměnou...

 Napsala mi jedna mladá dáma: "...ten příspěvek je přesný, jen by si ho měla přečíst moje tchýně...".   Uvědomila jsem si, že ta moje už odpočívá v Pánu a tak jsem vzpomněla ...
Že vám všem přeju odvahu a sílu na své tchyně vyzařovat soucit. Víte přece, že i ona dělá to nejlepší, čeho je schopna a tak i Vám něco ukazuje.Byla jsem první ženou, která opustila jediného syna té mojí tchýně, pak k němu přicházely další ženy a každá ho za pár let opustila taky.Pak, po letech, co jsme se s tchýní neviděly, seděly jsme poblíž sebe na karu právě zemřelého příbuzného. Celou sešlost organizoval její syn, můj exmanžel, vedle něho zjevně úplně ledová (tehdy jeho aktuální) mladá žena. Já jsem cítila, že i tento jejich vztah je dávno mrtvý, že žijí jen pokrytectví pro okolí, ale v srdci jsem cítila hebký klid z nabytého poznání. Ke konci sešlosti moje bývalá tchýně kradmo prošla bokem kolem našeho stolu, pohled držela stranou mě přímo ve směru své chůze, vedle sebe přede mě svou pravou pěstičkou ťukla do stolu a řekla "do vzduchu" - stejně 's byla nejlepší. Nestihla jsem reagovat, řekla bych jí ráda, že nám všem jsou naše životy formovány v dětství, že všichni odžíváme své podvědomé emoční programy, že vím, že ani její dětství nebylo lehké, a tak jsem vždycky cítila, že i ona se jen učí poznávat, že LÁSKA NENÍ ZÁVISLOST. Tehdy jsem jí ale neřekla nic, kolem mě z každé strany v tichosti seděl jeden z našich synů... Pak už jsem ji nikdy neviděla. Snad pocítila mé vibrace a ze Země se jí odcházelo lehce. Nahoře i ji jistě milovali, když už nemusela vidět, že se její syn se svou čtvrtou ženou oženil a ta mu ještě mladá do roka po svatbě odešla ze Země po nemoci podobné, jako já před 30 lety.
Tehdy jsem já neracionálně poslechla svůj cit,utekla jsem včas ještě žít...
Jejich duše jsem ale nepřestala milovat nikdy. Její syn je přece otcem mých synů a čtvrtkou krve našich čtyř božích vnoučat!Vždycky je nejtěžší odpustit sobě, jak jsem se choval/a ke své duši. Já tu svou neracionálně poslechla, opustila jsem manžela, který nebyl schopen rozpustit svůj strach a tvrdost. Když odpustíme sobě, poznáme, že druhým není co odpouštět, náš život se nám stane odměnou.
K tomu všem držím palce!