Poděkování

Děkuji všem, kteří jste mě k článku “Viníky Fake nehledám! ” v diskusi upozornili na slévání slov. Povzbudili jste mě, abychom dál praxí svých životů ověřovali své hypotézy, kdo že ten geniální mechanismus náhody řídí. Jedno-duše.

Srdečně děkuji vám všem, kteří jste mě k předchozímu zveřejnění článku “Viníky Fake nehledám! ” v diskusních příspěvcích upozornili na nežádoucí slévání slov - deficit mezer. Jsem technicky vzdělaná výhradně živelně a elektronicky pracuji s Apple, takže to víte, války firem, formátů a toho všeho. Omlouvám se.
Tyto vaše diskusní příspěvky, ať už byly věcné, podnětné, vtipné nebo kritické, ale přijímám současně jako posílení své “pravdy”, že všichni jsme IT a umělými inteligencemi občas zkoušeni, zda stále ještě máme sílu se nenechat ovládat k podřízenosti nebo rezignaci, zda dokážeme setrvat ve své jedinečné lidské vnitřní rovnováze citu a rozumu, v radosti ze života. Když totiž zjistíme, že tu sílu ještě máme, můžeme být vesmírem obdarováni nádherným zážitkem, že vzájemnou pomoc ve svízelné situaci nám poskytnou živí lidé, protože cítí a protože nám pomoci chtějí. Robot je out.
To je jako když jsem asi před měsícem na cestě za lyžováním od rána ujela do Alp asi 700 km úplně v pohodě, a pak náhle ztracená v temně černé noci bez GPS jsem v rakouském městečku hledala “náš” hotel. Připojení na internet z mého mobilu bylo bezdůvodně nemožné. Říkala jsem si nojo, léta vykřikuju, že člověk může správný směr přirozeně cítit jako kdysi přírodní národy, že žádnou GPS nepotřebujeme, že z těch všech IT novinek degenerujeme, tak teď to mám.
Moje hlava kapitulovala a břišní intuice mě ponoukla ať zastavím a zeptám se. Kolem mého auta šli právě z posilovny dva kluci plus mínus třicet, já jsem se jim koktajíc tvrdou němčinou svěřila, že nevím, jak dál, a jeden z nich mi jemně vzal mobil z ruky, začal do něj něco ťukat, s tím druhým se rychle o něčem domlouval podivnou řečí, pak z mého mobilu někam telefonovali, já, úplně odevzdaná vis maior, jsem seděla v autě u otevřeného okýnka a vůbec mě nenapadlo, že by ten s mým mobilem mohl snadno zdrhnout a já bych neudělala nic. Pak mi mobil vrátil, k tomu zase německy řekl, že Google mně opravdu nejde, že oni jsou Turci a mají tu kamaráda Čecha, který je ale v práci, takže se mnou telefonovat nemůže, protože je taxikář, ale tady do poznámek mi napsali, co on jim nadiktoval, kudy mám jet.
U každého dalšího kruháče jsem se dojímala, že nikdo, než zde působící taxikář, by mi nemohl poradit přesněji. No řekněte !
Můžeme pak nevěřit dávnému projektu NASA, z něhož vyplynulo, že náhoda je geniálně řízený mechanismus ? Nějak ale tuším, že to platí jen pro živé lidi řízené emocí.
V tom je ta jednoduchost celého našeho racionálně složitého žití. Na počátku každého člověka jsou emoce a dokud se k nim dovnitř v dospělosti neobrátíme, musí nám život připravovat jen další a další těžkosti. Pro naše poznání. Abychom  praxí svých životů ověřovali své hypotézy, kdo že ten geniální mechanismus náhody řídí. Jedno-duše. 
S úctou proto děkuji vám všem, kteří jste mě upozornili …