Ti nahoře mají se mnou ještě dost práce, protože všude všecko já teda ještě nemiluju. Například mě stále provokuje veřejně opakovaná normalita, že kdo nemluví anglicky, je id.ot a tak vracet českým slovům pravý význam je přežitek.
Mluvme světově AI - to je takové doporučení plynoucí skrz naskrz všemi směry také skrze buněčné tělo každého z nás na Zemi, i když výslovně se to nikde nepíše.
Měli bychom mluvit anglicky, nebo vlastně ještě lépe živě nemluvit vůbec, a když už, tak jen přes sklo a úplně nejlépe nemluvit ani přes obrazovky, ale jen psát. Žádný kontakt živých lidí! Zkrátka nebránit se transhumanizaci...
Já jsem ale ráda zdravá a nemoderním primitivem, takže jsem závislá přirozeně lidsky uctivě výlučně na přírodě a na vyšší moci/ vis maior, nikoliv na samozvaných autoritách alias tzv. elitách.
Stroje IT mně (zatím) především slouží, ovládat se nenechávám.
Totiž jsem si v průběhu celého mého života (od uzdravení plic před cca 30 lety) všimla, že ke mně odkudsi všechno potřebné vždycky přichází ve správný čas nějak samo. Ano, i bolesti, jasně, ty (hlavně tehdy) přicházejí především, aby byly přijaty, niterně prožity a tak poznány. Abych pak spatřila světlo.
Tak se děje, že mi z těch zázraků ukápne občas slza vděčnosti a jen tak s tichým díky pronesu do vzduchu: "Nahoře mě milujou." Asi za poctivost, nevím, pomyslím si k tomu.
To ale neznamená, že, pokud každý spějeme ke stavu vědomí absolutní rovnováhy všeho, tedy ke stavu šlechetnosti lásky, kdy milujeme všude všecko a vlastně už každý sám tou všudypřítomnou láskou jsme, že se mnou "ti shora" stále ještě nemají dost práce, protože všude všecko já teda ještě nemiluju.
Například mě stále provokuje veřejně opakovaná normalita, že kdo nemluví anglicky, je id.ot a tak vracet slovům pravý význam v citlivých překladech, nebo dokonce i v mateřské řeči, je už "normálně" jen trapně zpátečnický přežitek.
Toho vrcholem je pro mě "upřímné" sdělení klienta, a ne jednoho, že "s přítelkyní má dítě".
To mi v mém věku dovolte, že přátel mám několik, možná dokonce mnoho, a rozhodně s nimi nespím, natož abych rodila jejich děti :D!
Takže vážně.
Tuhle úvahu vyprovokovala mně odkudsi zaslaná fotka kočkovité šelmy, co v zubech nese kořist - mrtvou opici v křeči v rukou svírající své živé opičí mládě. Fotka (snad ne fake) tak děsivá, jak už syrová příroda bývá. Svět predátorů, kde žádný z tvorů nemá ego, neboli (podle Rodolfa Steinera) mají všichni tvorové v živočišné říši jedinou kolektivní duši.
Jenže k té boží fotce je připojen z angličtiny tak strašlivý překlad textu, že ho už může pochopit jen nic necítící robot. Je mi z toho na chvíli smutno.
A tak se ptám :
Máme ještě úctu k sobě, ke své řeči a k tomu, že kdysi dávno indiáni založili svůj jazyk na slovesech? Chápeme, že potřebovali vyjádřit a sdílet co cítí, co myslí, co dělají...a proč o sobě (bez ega) mluvili ve třetí osobě? (jako některá moje malá vnoučata ;))
Že indiáni si vážili toho, že jsou cítící bytosti od přírody obdařeni darem života? Že mezi sebou žili jako živí lidé s úctou k přirozenosti a k přírodě, protože věděli, že bez ní nepřežijí?
Že věděli bez debat, že závislost na přírodě je jedinou zdravou závislostí?
A my chytrouši dnes?
Tak jak v práci? Co doma? Jak škola? Co dovča, prázdniny, Vánoce... Rohlíků? Zbraně, ostré předměty?
Když se v posledních asi třech letech vracím z ráje přírody do místa svého trvalého bydliště v Praze na Vinohradech (vždycky nutně alespoň na chvíli, na nejnutnější schůzky a v bytě zalít kytky), cítím tam, v té přenádherné matičce, jen horizontální tlaky hekticky těkající mezi těmi lidmi, kteří se buď v zoufalství už úplně propadli stlačeni do sebe dovnitř (de-pressus) a nebo v povrchní touze utéct od toho všeho pryč propadli do psychofarmak nebo jiných závislostí.
Včera mi to řekl jeden mladý místní přítel (z Českého ráje): "...jsem v Praze obden, ale už nemůžu, mě to tam zabíjí."
A tak tady, už zas otevřená v božských zahradách, "vidím" nějaký kruh a v něm proti těm indiánům kristianizace Španělů, a před tím proti Španělům Brity a Francouze... to všechno jako dobyvačné války chytroušů proti primitivům.
A taky dnes už vím, že Řekové vytvořili bájné Kyklópy jako surové nevzdělance možná ze strachu, že si neuměli jedno oko uprostřed čela vysvětlit jinak, než že musí být hmotné... a tak vidím všude kruh, a z Prahy ráda a s vděkem prchám do toho ráje, co mi ti shora, co mě milujou, pomohli vybudovat.
Vyjdeš ven, tam zurčí voda bez chlóru a všude kolem jídlo...
Jako na fotkách: Přirozeně Česky a zadarmo. Zrcadlo duše. I pro vás
