Aby mě tady na Blogu "oni kompetentní" z nějakých důvodů zase nešoupli někam do ústraní, píšu tenhle pozdrav pro podporu svobody nás všech o týden později, to už možná můžu nezávisle...
Přátelé milí, viděla jsem v české TV večerní zprávy 17. listopadu 2023 prostě v úžasu.
Na pražské Národní třídě, právě před Kaňkovým palácem, sídlem českých advokátů, jako by všechno bylo zalito sluncem, ani mráčku oprávněné nespokojenosti manipulovaných občanů...
Viděno mnou to byly vlastně úplně stejné zprávy jako bývaly před rokem '89. Tehdy jsem já klíči zvonila jako naivní uštvaná "normálně" vdaná a zaměstnaná právnička, šťastná jen ze svých dvou maličkých dětí.
Vzpomínala jsem tehdy s těmi klíči na akademika Vaněčka, jak roky před klíči nám, jako prvňákům na právnické fakultě Univerzity Karlovy v aule č. 80 řekl: "... Važte si toho, že můžete studovat. Když jsem já seděl na vašem místě, na střeše této budovy vlála rudá vlajka uprostřed s bílým polem a v něm černý hákový kříž. Psal se rok 1939 a vysoké školy se zavíraly..."
Teď uplynulo přes 30 let mé advokátní praxe. V Kaňkově paláci, vnímáno dnes mnou - v budově bez stopy lidskosti z onoho "advocare" (dovolávat se práva a spravedlnosti) - jsem právě byla vrátit advokátní průkaz. A vzpomněla jsem, že nedávno mi mladší z mých úspěšných a proto šťastných synů rozhořčeně řekl:
"Vždyť se na sebe podívej, celý život jen zachraňuješ nějaký trosky!...".
Měl pravdu, klidně jsem jen soucítila s tíhou, kterou, podobně jako většina zodpovědně pracovitých a pracujících mladých, neschopen sebeúcty, zadržuje na svém srdci. Vidím, že "nemá čas", takže si zatím ještě nedovoluje v sobě rozpouštět svůj strach, aby uzřel, že kdo chce být tak mocným, že pohrdá vlastní matkou, ještě nemůže být schopen vidět, že pohrdá sám sebou, vlastní krví.
Že v životě každého přichází poznání, až když se svými zážitky a zkušenostmi prokouše. Pak přichází poznání, že posun ke šťastnému životu je možný jen na nejniternějších úrovních mysli sama sebe, bolestivým prožitím a tak vertikálním odpouštěním svých záporných emocí do přírodních živlů.
Teprve pak lze vnímat nesmyslnost nelidských ignorancí, soudů, odsudků a trestů...
A tak já už se spokojeně raduju, že ta vlajka modrožlutá, co jediná vlála na mé Alma mater právnické fakultě úplně nedávno, už tam teď není. Akademik Vaněček by se možná nedivil, možná by uměl vysvětlit, že čas od času se někdo z lidí "lepších" konečně zastydí a přestane podceňovat masy lidí "horších tam venku".
Každý prostý člověk přece slyší, že šlechta je slovo vzniklé z přídavného jména šlechetný.
Foto: Moje (trochu rozmazané jen graficky) odcházení z Komory. Když si i Vy dopřejete zastavení, přiložíte ruku k sobě doprostřed, řeknete JÁ a procítíte, jak Vám tam uvnitř je, pak si jistě
poctivě, klidně a tiše pro sebe řeknete: "Já je nesoudím..."
