Že i ten nejsvatější Jeruzalém je dosud rozdělen na část židů, křesťanů a muslimů, a ti potomci nejsvatějších, ačkoliv shodně tvrdí, že Ježíš byl ukřižován právě tam, dodnes nebyli schopni poznat, že všichni lidé jsou jedno.
Snad ještě můžu! Čili, že dárečky, rohlíčky, úlečky, stromečky, hvězdičky a jiné parádičky jsem já už dávno praktikovala (ráda) výlučně pro dětičky.
Toho Ježíška, není-li to dezinfo, stejně z lidských bytostí prokazatelně žijících nikdo nikdy neviděl. Jen můžeme ve své mysli tvořit a pak také vyprávět sny, že (ten můj) přilétá z Vesmíru společně s vílami, aby pak, stejně jako ony, jen jako elektromagnetické vlnění pronikal do milujících lidských bytostí s podnětem sebe a své blízké obdarovat. Hmotně, či nehmotně.
Protože “svého bližního, jako sebe sama”, viďte.
Že tedy tak, jak to vnímám celý život, můžou být pro mě Vánoce oslavami návratu Světla, podle údajně lidmi vymyšleného a pojmenovaného zimního slunovratu, který předznamenává zimu.
A napadá mě zas, kde že se v člověku bere to zlo a z něj odvozovaný svár a věčný boj.
Že i to nejsvatější město světa, Jeruzalém, je do dneška přísně rozděleno na části židovské, křesťanské a muslimské (já vím, ještě arméni, ale s těmi já nemám nic společného), a ti všichni potomci nejsvatějších, ačkoliv shodně tvrdí, že Ježíš byl ukřižován právě tam, dodnes nebyli schopni uzrát k poznání, že všichni lidé jsou jedno. Vzájemně se i v tom jednom nejsvatějším městě světa častují tichou nesnášenlivostí a ignorují se, jak to jen jde. Asi myslí, že jsou lepší, než ti druzí, napadá mě, kdo ví?
A volá mi právě jedna lidská velmi blízká bytost a posteskne si: “Všechno je tak hnusný a k tomu je mi blbě, asi mám teplotu. Ty se máš, ty máš ráda zimu, protože ty lyžuješ !”.
Neříkám nic, protože každý můžeme vidět v každé vteřině svého života především sebe sama, svou boží podstatu. Že třeba já se od dětsví nechci o nic rvát a to možná proto, že od malička miluju sluncem zalité zlaté skály a tyrkysová moře a u nich ráda snáším i vedra. To je život. Pravý opak smrti- zimy a tmy, jen zlověstné černé a bílé, ledu a sněhu.
Totiž tehdy, když se mi jednou o Adventu udělalo hodně zle, v nejlepším věku, pár let po mém osudovém uzdravení, ale už zase zrdcená do kolen dřinou ve své začínající privátní kanceláři, doma singl oblažovaná péčí o dva milované pubescenty a k tomu o množství dalších klientů..., jsem už zase zapomněla, že “sebe sama jako bližního svého”!
A to víte, když je situace bezvýchodná, řešení se stává snadným.
Koupila jsem bleskově na blint lyžařský zájezd do Andory.
Patnáctiletý syn seděl na lanovce vedle mě spokojeně první tři dny, měl mě pod kontrolou, protože viděl, že mně jen stékají po tvářích slzy štěstí z těch obrovských štítů Pyrenejí a anonymních malinkatých lidiček, tady dokonce některých i slepých nebo beznohých, co pod námi na svazích lyžovali.
Čtvrtý den už jsem dojetím neplakala, už jsem mohla s permanentním infantilním úsměvem jen cítit, že jsem “normální” lyžař, vděčný za oči a nohy, co si může nasávat do sebe do zásoby před očekávaným vrcholem adventní severoevropské tmy místní horké slunce. A ten můj borec potomek, s mimořádně vysokým IQ, protože právě tehdy je na českém gymplu změřili, mi na té vysokohorské lanovce suše řekl:
“Tak už nebrečíš? Už chápeš, proč ti rodiče nedovolili studovat psychologii? Studiem bys byla stejná, jako všichni, ztratila bys sebe.” a dál cynicky zíral do těch štítů a pak dole se mě zase jen nadšeně zeptal: “Kolikrát 's to sjela?”
Prosím Vás, píšu to proto, abyste věděli, že od nepaměti já teda zimu ráda nemám.
Od dětství mě komandovali a zrychlovali, takže na běžky jsem líná, rychlého pohybu už mi stačilo. Lyžuju kluzem jenom proto, že miluju živly v rovnováze všech, a že vrcholky hor jsou vždycky blíž slunci, a tam, při tom pohybu na zmrzlé vodě ve větru, si slunce můžu víc cucnout. Na pak, až bude zase zimní tma.
Můžu tušit, že pokrevní předci mi možná tehdy nedovolili studovat psychologoii, abych teď, když oni už se klidně obrátili v prach, si mohla být svou profesí vědoma, že ústava, to je v našem právním státě právní norma nejvyšší právní síly, deklaruje každému občanu ochranu soukromí včetně informací o jeho zdravotním stavu.
To s úctou k vlastní intuici a ke svým životním zkušenostem, když i já jsem poctivý podporovatel očkování. Myslím očkování, nikoliv experimentální vakcinaci.
Totiž já, ačkoliv řádně očkovaná (v dávné minulosti mnohokrát jako jeden z mnoha žáků poslušně stojících ve frontě s vyhrnutým levým rukávem v kabinetu nějaké učitelky naší ZDŠ) jsem odkudsi právě počátekm roku 2020, po návratu z letu přes Kanadu a Pacifik a pak z měsíčního pobytu na Novém Zélandu do sebe vdechla černý kašel. A dalších skoro sto dní jsem ho ne a ne ze sebe vypustit. Snad ne pro tu uhlíkovou stopu ;).
Asi abych pochopila konečně navždy, že všechno, co se člověku v životě děje, se vždycky děje přesně správně pro něj, aby poznal sebe.
Čili jestli mi aktuálně milí čeští vlekaři jsou ochotni prodat jízdu vzhůru jen když poruším svoje ústavní právo, pak můžu jen zavzpomínat, že kdysi jsme rádi lyžovali u babičky v Újezdě na mrňavém kopci tak, že rychlý krátký sjezd, a pak dlouhý a pomalý výšlap nahoru pěkně po svých. A znova!
To byste koukali, jak snadno a zdravě se nám pak dýchalo a jak pokorně nám pak všecko chutnalo. Protože není důelžité, co se nám děje. Důležité je, jak to snášíme. Takže já na to peču! Dvě kachny.
© Viktorka Marie Voříšková, 2021
