K lékaři nejen bez knoflíčků, ale raději už nikdy!

Nadešel den D a já se vybrala na kontrolu na alergologii, kde jsem byla před měsícem a díky trapasu vznikl článek "K lékaři zásadně bez knoflíčků!"

Po dnešku mohu asi směle napsat, že u toho lékaře mi fakt kvete pšenka trapasů a další návštěvy se budu bát jako čert kříže.

Ráno jsem si přivstala. Sprcha, vlasy, make-up….. chtěla jsem alespoň trošku vypadat, když už jsem se tam minule uvedla jako debil. Ve skrytu duše jsem doufala, že pan doktor na ten, pro mě hrůzný zážitek zapomněl. Dlouze jsem hleděla do otevřené skříně a prohrabávala se ramínky, abych oblečení přizpůsobila nejen počasí, ale i možnému odhalování u lékaře.

Volba padla na lehkou halenku s celkem hlubokým dekoltem, to kdyby si mě náhodou chtěl pan doktor poslechnout, že bych se nemusela víc odhalovat. Na to takový lehoučký svetřík – kardigan, který fakt nemá jediný knoflíček. Směle a spokojeně jsem vyrazila směr město.

Při vystoupení z výtahu na mě vyvalil oči první chlap, kterého jsem potkala. Pravda, seděl tam tak nějak nezúčastněně u vedlejší ordinace a na rozdíl ode mě si s ranní hygienou moc starostí nedělal. Fešák. Bylo to nejen vidět, ale i cítit. Lesklá, fialově-tyrkysová šusťáková bunda, která byla demódovaná už před více jak dvaceti lety vše jen podtrhovala.

Sedíc pod dětskými obrázky, lehce jsem znervózněla. Vypadalo to asi groteskně. Já, v dětské čekárně s výstřihem sexbomby a o kousek dál, u druhé ordinace chlapík nespouštějící oči z mého výstřihu. Smradu jak v Cařihradu. Jeho fakt dost krutý smrad, mísící se s mou oblíbenou vůní Yves Rocher. Smrtící kombinace i pro otrlé. Vyšla sestra a zachránila mě před skácením se k zemi.

„Můžete rovnou k panu doktorovi“ poslala mě sestra do vedlejší místnosti, kde už mě se širokým úsměvem doktor vítal. „Nezapomněl.“ Pomyslela jsem si hořce na minulý trapas, ale vzápětí se uklidnila myšlenkou, že dnes jsem fakt připravená. Kdybych jen tušila!

Po „úvodním slovu“, kdy jsme se probírali mou léčbou a jejím dalším pokračováním, mi doktor nesměle naznačil, ať si odložím, že si mě poslechne. Je fakt, že se snažil tvářit statečně a dělal jako by nic. A tak jsem se postavila a začala si vysvlékat ten svetr. Žádné trapné „svůdnosti“ jako minule, šlo to hned zkraje dobře. Ale! To bych nesměla mít na ruce prstýnek a na druhé hodinky.

Svetřík pletený z tenoučké příze se na jedné ruce zachytil o prstýnek, na druhé o hodinky. Průšvih byl na světě. Stála jsem tam v divnopoloze, napůl svlečená ze svetru, obě ruce dokonale uvězněné v nitkách a to tak, že kdybych se pokusila jednou rukou osvobodit tu druhou, tak ten svetr prostě rozpářu. Doktor si otřel čelo. Nezbylo mu nic jiného, než mě z tohoto zajetí vysvobodit. A že to šlo blbě, to snad ani nemusím dodávat. Výstřih byl k ničemu, halenku jsem raději přetáhla přes hlavu bez nějakých komentářů, které by stejně v ten moment byly pro tuto situaci už jen dorážející.

Dýchat zhluboka jsem ani nemusela, vypadalo to, že mám v sobě zabudované asi nějaké turbodmychadlo. Oblečená jsem byla rychle, svetr zůstal potupně ležet na židli. „Tlak myslím dnes raději měřit nebudeme že?“ zasmál se na mě doktor a já jen souhlasně přikývla. Byla jsem šťastná, že je všemu konec. Takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Nevěřila jsem, že se zase něco podělá, navíc po tak důkladné přípravě.

Rozloučili jsme se s přáním hezkého dne a odešla jsem za sestřičkou na odběr krve. „Dělá se vám při odběru špatně?“ spustila sestra konverzaci obligátní otázkou. „Mně neee sestři, já jsem zvyklá. Ale vám se udělá pěkně zle, až uvidíte, co máte před sebou za materiál.“ Odvětila jsem s úsměvem. Odebrat mi krev, dát kapačku, prostě jakákoliv manipulace s mým žilním systémem znamená pro zúčastněné celkem velké dobrodrůžo. Dokonce do mě nechce „vjet“ ani obyčejná injekce a tělo to léčivo tlačí zpátky do stříkačky, přestože dokonale uvolním tělo a svaly.

Sestra si prohlédla mé ruce a vyjela jí výstražná tykadla. Šla si na sebe otevřít okno. Po dvou neúspěšných pokusech jsem jí prozradila místo, kam se chodí „na jistotu“. Bingo, tekla krev. To sestřička na gyndě, ta to raději nechává „na příště“, případně na pana doktora. „Výsledky budou za měsíc, tak si pak zavolejte a domluvíme se, co dál.“ Úlevně uzavřela sestra mé vyšetření. Vyšla jsem na chodbu a omráčil mě ten strašný smrad. K fešákovi přibyla fešanda. Nečekala jsem na výtah a běžela dolů i přes nateklou a bolavou nohu.

Nadechla jsem se až venku. Zplodiny aut jsou proti tomu odéru uvnitř voňavé fialky. Chvíli jsem seděla v autě a přemýšlela, co dělám špatně, že si vždycky trhnu nějakou ostudu. Přišla jsem na to. Musím začít být zdravá. Je to jediná prevence před trapasy. Zdravý člověk = nemuset k lékaři.

Vyrazila jsem do lékárny, a když už je hned vedle Kaufland, tak i na nákup, doplnit zeleninu a nějaké zdravé věci, když teda chci být zdravá. Přišlo mi divné, že jsem po parkovišti chvíli kroužila jako sup kolem mršiny, protože se jaksi nedostávalo místa. Vždyť je teprve ráno. Mé rozhodnutí nešlo vzít zpátky. To, co se dělo uvnitř, bylo pro mě těžko uvěřitelné. Cesta byla jediná a nebylo úniku.

Pološílení důchodci hrnuli své koše před sebou, třískali se jimi navzájem a já sama jsem utržila nejeden šťouchanec a přejetou nohu, protože jsem se sem tam zastavila a hledala únikovou cestu. Nezbylo, než se valit davem a nadávat si do debilů, že jsem tam lezla. Vůbec mi nedošlo, že je čtvrtek – „akční“ den, tím pádem vyhlášení útoku střemhlav na všechny hyper super. Dělaly se mi mžitky před očima. Jak já toto nenávidím. Ani nevím, co jsem naházela do koše, ale u pokladny mě to stálo šest kil.

Teprve doma jsem zjistila, co jsem koupila. Většinu blbě. Například mléko, které u nás nikdo nepije, zrní pro korelu, které nežere, chleba pro manžela, který není doma, ochucovadlo do polévky, které nepoužívám. Jednu fuksii a jeden muškát.

Až příště půjdu na kontrolu, musím nejen řešit, co zase na sebe, ale taky to, abych sestře řekla: „Neobjednávat na čtvrtek!“

A vlastně, vždyť já mám v plánu být zdravá. Tak nic….., jdu si uvařit kafe a vyhodit nohy na stůl……. Prostě pohodička….