Dobré ráno, milá ...

Asi to nebyl dobrý nápad zpívat si tuto písničku v půl desáté večer ve sprše, ale když ona mi jaksi sama naskočila a nešla z hlavy. A to se ukázalo velmi záhy jako problém. Hlava se nastavila do nočního módu „dobré ráno, nespi“.

A tak byla noc dlouhá. Možná předlouhá, obzvlášť když se začali probouzet ti zpropadení ptáčkové a jeden si usmyslel, že si sedne na strom přímo u otevřeného okna ložnice. Řval a štěbetal jak Tarzan a nutil mě do nespaní, když on už taky nespí. Nechápal, že já ve čtyři ráno nemám potřebu všem oznamovat, že už nespím, anebo nedejbože lákat nějakého samečka k jarním hrátkám.  Ale asi to chtěl stihnout, než se spustí déšť a vítr. Teď si někde schovaný spokojeně hajá. A já zase nic.

Jasně, bylo by jednoduché vstát a okno zavřít. Jenže ležet a dávat pokusy o spánek bylo silnější, než se přemoct k tomuto úkonu. Navíc hrozilo, že do ještě jinak tiché noci z plna hrdla zařvu, ať táhne někam jinam a hodně daleko. Nakonec se mé myšlenky roztříštily na tisíce jiných věcí, přeskakovaly mi v hlavě úplně jako ztřeštění vrabčáci, takže jsem toho křiklouna nakonec přestala vnímat a chtě nechtě se soustředila na ty vrabčáky, kteří čimčarárali úplně něco jiného.

A když jsem začala v duchu vysvětlovat mému polštáři z paměťové pěny, že si má tuto polohu teda zapamatovat, protože se mi tak pohodlně leží, tak jsem si uvědomila, že asi nebudu moc normální. Vzteky jsem se přehodila na druhou stranu, kde už ovšem takové pohodlí nebylo. Tak jsem ji začala hledat zase zpátky, ale on si to ten polštář nestihl zapamatovat, anebo se rozhodl prostě neuposlechnout mé výzvy. Po několikerém přehození vlastního bolavého těla jsem to vzdala a zůstala bez energie ležet.

Někde v dálce se blýskalo… přišlo mi to divné, protože jsem neslyšela žádnou zvukovou odezvu. Vždycky jen takové slabé problesknutí, které proniklo skrz prosklené dveře do chodby. Přišlo mi to divné a hlava už zase jela na plné obrátky. Co když straší? Co když je to nějaké znamení? „Tak ale už neblbni!“ Snažila jsem si přikázat a zkoncentrovat se k miliontému pokusu o spánek. Marně. Na řvoucího ptáka na stromě jsem si už ani nevzpomněla a vyšla si sednout na balkon, abych zjistila, jak to s těmi blesky je.  A jako fakt, byly. Nestraší u nás. :)

Zalezla jsem zpátky do postele paměť nepaměť, vydala si oblíbený rozkaz „nemysli a spi“ a za chvilku to začalo fungovat. Tamtadam tadaaaam….. tak nějak prapodivně zní můj budík a já možná po minutě sladkého usínání myslela, že umřu. Neumřela. Asi ještě není můj čas. Můj čas je vstát a chtě nechtě fungovat.

Venku už vyhlížela nedočkavě věčně hladová, možná přímo nenažraná kočka, kterou jsem odbyla slovy, ať si počká na páníčka, že na ni nemám náladu. Tímto se ti Mášo hluboce omlouvám, ale já taky nejím sotva rozlepím oči a navíc jsem je tuto noc moc teda ani zalepené neměla. Prošla jsem se po zahradě zkropené mírným deštěm a snažila se ujistit, že na světě je krásně. Jemné vůně jarních kvítků mi udělaly dobře na duši….

Tak teda dobré ráno, milá….

Už mi hraje asi popáté…

https://www.youtube.com/watch?v=hOHgxccBuzM